Slibil's, že se vrátíš

5.

Ahojky všem, co čtou tento nevyvedený experiment.
Tentokrát jde o díl, kde se setkáme s hlavním párem tohoto příběhu. A myslím, že není potřeba ho nikterak představovat. Stačí se podívat na obálku knihy a hned vám dojde, o jaký pár se jedná ☺️
No, snad se bude díl líbit a zase příště....
___________________________

"Vezmi i ten modrý box," zvolal Chan k Jeonginovi, který cpal do svého batohu vše, co mu starší poručil. "Je v něm rýže a maso na kari. Felixi, ty vezmi ten červený. V něm jsou nudle s kuřecím masem. Minho, ty dohlídni na to, aby vzal někdo i ty konzervy, který jsem připravil v kuchyni na stůl."
"Na co tolik jídla?" zeptal se Jisung. Chan k němu ani nezvedl pohled a dál kontroloval, aby na nic nezapomněli.
"Těžko říct, jak dlouho tohle bude trvat a taky se může stát, že o některý z batohů přijdeme, takže je lepší toho vzít víc, než míň. A co si budeme povídat. Někteří z vás nevědí, kdy přestat, když jde o jídlo. Věř mi, hochu, bude se to hodit."

Mladší pochopil. Přikývl a urovnal si svoji tmavou kšiltovku. Popadl část plechovek a naházel je do největší kapsy, kterou jeho batoh nabízel, pak zkontroloval své osobní věci a doklady a s narůstající obavou se zadíval na Minha. Ten ho jemně pohladil po rameni a vzal zbytek konzerv.

O hodinu později již byli všichni připraveni k odchodu.
Vyrovnaní v řadě stáli u velikého francouzského okna a mlčky sledovali, jak příroda začínala rozehrávat nebezpečnou hru s peklem.
Chan se ohlédl a na pár vteřin si prohlédl tvář každého z nich, jako kdyby se bál, že je vidí naposledy. V mysli se bál, zda-li je vůbec schopen všechny dovést do bezpečí. Nikdy by si neodpustil, pokud by se někomu z nich cokoliv stalo.

Hyunjin již bral za kliku, když si Chan uvědomil jednu velmi zásadní věc. Odběhl z místnosti, aby se za okamžik vrátil s malým bílým kufříkem. Když si všiml nechápajících pohledů svých přátel, vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat.
"Lékárnička! Mohla by se hodit!" Žádná další slova nebyla zapotřebí.
Cítil, jak mu srdce buší téměř až v krku, ale věděl, že musí kluky odvést za každou cenu do bezpečí. Zhluboka se nadechl a vzal za kliku.
"Tak jdeme!"

Před dvěma dny:

"Chtěl bych jet domů," řekl chlapec tiše a více se schoulil do náruče staršího. Minho něžně přitiskl drobné tělo k sobě a vtiskl mu polibek do vlasů.
"Ještě dva týdny, Sungie. A pak budeme opět v Koreji." Jeho klidný hlas působil na Jisunga jako ukolébavka.
Nerad mu kazil náladu ale počasí, které se kabonilo, mu navozovalo úzkostné stavy. A starší se snažil ze všech sil, aby mu vykouzlil byť jen náznak úsměvu na těch úchvatných rtech.
Na těch rudých, lahodných, po polibku volajících rtech. Z touhy mu bolestně zatepalo v rozkroku.

"Minho, ty..." zahleděl se na něj s očima dokořán. "Ty js-...! No počkej, tak já ti tu pomalu brečím, že chci domů a ty mi tu... t-ty mi tu sténáš?" vyhrkl koktavě, zatímco Minhovy rty se zkroutily do zákeřného šklebu.
"Ano," odpověděl roztouženě a dlaněmi začal bloudit po drobném těle, zatímco si ho vtáhl pod sebe. "A hodlám v tom pokračovat. Ale jestli nechceš-..." zavrněl mu do ucha. "... zastav mě!" A s tím se mu přisál ke krku.

Jisung se snažil mu vymanit, ale věděl, že nemá šanci a vlastně věděl i to, jak moc miloval, když si ho Minho bral. Nečekaně, náhle a dravě. Tak jako právě teď, čímž mu dával pokaždé najevo, jak moc po něm stále touží.

"Mi-Minho, měli bychom zamknout dveře. Co když - AH - nás někdo uvidí?" zasténal Jisung. Minho mu zoubky jemně okusoval citlivé místečko za uchem. Věděl velice dobře, že i kdyby ho nyní chtěl odmítnout, tomuhle neodolá. A měl pravdu.
Než se nadál, hodil myšlenku na nezamčené dveře za hlavu, obejmul Minha okolo krku a přitáhl si ho co nejvíc k sobě, aby polibek prohloubil.

Místnost naplňovalo tlumené sténání, chvilkami přerušené hlubokým, až hrdelním zavrčením, jež vycházelo ze staršího.
"Ah, Minho!" vyhrkl náhle Jisung a prudce se prohnul v zádech, čímž dal najevo, že se blížil vrcholu. Minhovi se však zablýsklo v očích.
"Ještě ne, baby!" zašeptal spíše sám pro sebe a jeho bolestně tepající chlouba opustila útroby drobného těla.

Jisung frustrovaně zamručel. Nesnášel, když ho Minho v tom nejlepším vytáhne, ačkoliv věděl, že tím pádem přijde něco lepšího. A nemýlil se.
Minho ho prudce vyzvedl z postele a vedl ho k velikému stojacímu zrcadlu v opačném rohu místnosti. Jisung se ocitl před svým odrazem. Rychle si ukryl obličej.
Neměl to rád, vadil mu pocit, že se vidí nahý v zrcadle. Nepřipadal si natolik přitažlivý, aby na sebe ještě musel koukat. A Minho to moc dobře věděl. Přesto mu odstranil ruce z tváře a vzal ho za bradu, aby nemohl pohledem uhnout.

Svým tělem se tiskl k jeho zádům a tyčící se chloubou se mu otíral o pevný zadeček.
"Chci, aby ses díval," řekl a dodal, když viděl, jak se mladší tvářil. "Ne jen na sebe, Sungie. Chci, aby ses díval i na mě. Chci, abys viděl to, co vidím já pokaždé, když se s tebou miluju."

Na okamžik utichl. Jemně otočil Jisungovu tvář k sobě, aby ho mohl políbit. Citlivě ale natolik vášnivě, aby mladší ani na okamžik nezapochyboval o jeho citech. Poté ho znovu otočil k zrcadlu.
"Chci, abys viděl, jak si tě beru. Abys viděl moji vášeň, i tvoje touhou rozpálené a naprosto nádherné tělo. Chci, abych pochopil, že se nemusíš za sebe stydět, lásko."

Jisung se chystal odporovat, ale Minho zavrtěl hlavou.
"Ne, Sungie. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se za sebe stydíš? Nehledě na to, že jsem tě slyšel, když jsi se bavil se Seungminem. Vím, že si o sobě myslíš, že pro mě nejsi dost dobrý, ale víš ty co? Máš pravdu," řekl a Jisung zalapal po dechu, protože se ho nečekaná slova silně dotkla.
Než se však stihl začít cítit ublíženě, tmavovlásek pokračoval.
"Nejsi pro mě dost dobrý. Jsi pro mě totiž to nejlepší! Slyšíš? Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo a já si teď přeju, abys to v tom zrcadle viděl. Abys viděl to, co vidím já!"
A než stihl mladší odpovědět, prudce do něho přirazil a ihned nasadil rychlé tempo, přičemž mu hlasitě sténal do ucha.

Jisungovy ruce vystřelily do vzduchu. Neměl se čeho zachytit a bál se, že upadne. Silné paže, které ho objímaly okolo štíhlého pasu ho však pevně držely ve vzpřímené poloze.
Nechtěl se dívat do zrcadla ale nedokázal staršího neuposlechnout.
Upřel tedy zrak do prosklené plochy a zalapal po dechu. Neměl ani pramalé ponětí, že by se mu naskytl tak nádherný pohled.

"Bože, Minho," chtěl mu říct, že měl pravdu ale nebyl schopen ničeho jiného, než stále dokola opakovat jeho jméno, přičemž intenzita hlasitosti jeho hlasu se prudce zvyšovala, až se změnila na vzrušené výkřiky slasti.
Minho neustával v prudkém přirážení a než se oba nadáli, vyvrcholil starší do jeho útrob, zatímco Jisung potřísnil zrcadlo a podlahu.

Aniž by z něj vystoupil, pevněji ho k sobě přivinul, aby ho udržel na vratkých nohách. Oba si přitom hleděli v zrcadle do očí.
"Děkuju," zašeptal Jisung, zatímco se mu v koutcích očí zrcadlily slzy štěstí. Minho se unaveně a přesto něžně usmál a věnoval mu lehký polibek na rameno.
"Miluju tě, Sungie. Raději bych umřel, než o tebe přijít!"

V ten moment ještě netušil, jak blízko pravdě jeho slova jsou...