Slibil's, že se vrátíš

1.

Čtyři dny do katastrofy:

"Vítejte v zemi věčného slunce, horka a klokanů." Chan radostně rozpřáhl ruce a tvář nastavil hřejivým paprskům. Byl rád, že je po dlouhé době opět v zemi, kde vyrostl a nemohl se dočkat, až kamarády přivede do domu svých rodičů. Jeho radost však sdílel pouze hubený hoch, jemuž v obličeji zářily drobounké pihy jako hvězdy noční oblohy. I on odpočítával minuty, než se znovu uvidí s rodiči.
S veselým hopkáním po boku nejstaršího se vydali do rušných ulic hlavního města, zatímco šestice mladíků se s unaveným brbláním ploužila v pozadí, ověšena těžkými taškami a kufry.

"Tak co? Pořád se budete tvářit jako byste spolkli citron?" Chana mrzelo, že se ostatní nebaví, ačkoliv se všichni na vytouženou dovolenou těšili. Sám se však nedokázal zbavit veselého pocitu, který ho hřál na hrudi. Byl doma a nehodlal si to nechat nikým a ničím zkazit.
"Jsme unavený, Chane. Nemůžeš po nás chtít zázraky. Vždyť jsi nás od příletu nenechal ani pořádně vyspat," hudroval Minho, který měl ze zbylých členů možná nejvíc energie. Přesto se s obavou díval po ostatních, kteří vypadali, že každou chvíli popadají jako hrušky a zůstanou natažení uprostřed ničeho.
"Jen se nebojte, vím co vám vrátí elán." Chan se otočil a všem věnoval zářivý úsměv, aniž by si všiml, že Jeongin s Changbinem nedůvěřivě kroutili hlavami. Nevěřili, že by je mohl nějak rozveselit, když se už bůhví jak dlouho toulají po lese, aniž by jim řekl, kam jdou.
"Tadá!" Zakrákal blonďák a odhrnul několik větví, za nimiž odhalil nepříliš velkou, ale krásnou pláž, hustým porostem schovanou před zraky smrtelníků.
"No to mě pos-..." vyhrkl Jisung, za což si vysloužil pohlavek od Hyunjina.
"Slovník, Jisungu!"
"No jo, boha!" přitočil mladší panenky až na vrch hlavy, odstrčil Jina stranou a rozeběhl se po pláži roztřeseným cvalem, jak se mu to v horkém písku smýkalo.

Na pláž docházeli po tři dny a již se na Chana nezlobili, jelikož všichni uznali, že měl pravdu. Tato skrytá pláž byla dokonalá. Skrytá před veřejností, skýtala jim dokonalé soukromí na jejich dovádění a klid. Chan jim dokonce ukázal své stavařské dovednosti, když jim odhalil menší chatku, kterou postavil za pomoci svého otce a v níž měli naprosto vše, co potřebovali. Od jídla a pití, přes nocleh i surfovací prkna či nafukovací člun.

Třetího dne se však všechno změnilo.
"Hanie, pojď do vody," křikl Felix, zatímco zběsile mával na hnědovlasého chlapce. Ten popadl vedle sedícího Minha za zápěstí a táhl ho sebou. Ten se však začal bránit. Do vody nechtěl, ani kdyby mu za to zaplatili.
A tak zatímco polovina mužů se ráchala ve vlnách chladného moře, druhá polovina odpočívala na pláži nebo se procházela po okolí.
Chan však již několik minut pozoroval nebe.
"Děje se něco? Tváříš se nějak vážně," přistoupil k němu Changbin. Starší, který nespouštěl pohled z oblohy, jen hlubokým hlasem odpověděl.
"Zatahuje se."
"Jo, všiml jsem si. Zřejmě trochu zaprší," pokrčil Changbin rameny. Starší se však zamračil. Cítil, že tohle nebudou pouhé bouřkové mraky.
"Ne, Bine. Mám blbý pocit, že tohle bude něco víc!" Za pár hodin věděl mladší, že měl Chan pravdu.

"... proto žádáme všechny, aby dbali na svoji bezpečnost a raději co nejdříve opustili pobřeží a odjeli do vnitrozemí, kterému by se blížící tornádo mělo vyhnout. Nové informace vám podáme opět za hodinu u dalších zpr-..." Seungmin vypnul hrací skříňku a s vážným výrazem se otočil k ostatním.
Partě mužů, jež mlčky poslouchala hlášení místní rádiové stanice kmitaly oči z jednoho na druhého, až se všem zastavily na jedné osobě.
"Tak co teď?" zeptal se Hyunjin. Chan schoval tvář do dlaní.