My mind is killing me

Zavislost

Vylozene uz nevim jak se citit, jsem proste prazdne chodici telo co nevi co se sebou delat. Lezim v posteli a ani nemam zadne myslenky furt jen to same dokola, jsem uz jen dead inside. Nezvladam nic, moje budoucnost uz neni tak svetla jak jsem si kdysi predstavovala a clovek kteremu davam moje vsechno mi to nikdy nevrati, nicim jen sama sebe kvuli toho ze se nechci citit lonely a je jediny clovek co me nebude utalcovat do vztahu. Je to pro neho furt jen samozdrejmost? Prijdu, zasukame a odejdem? Nechavam ho si se mnou zase jen hrat jen kvuli toho ze potrebuju citit jeho lasku? Ne lasku ale jeho lasku, hned od prvniho vykusu to bylo jak kdyby jsme si cetli myslenky, jak kdyby nam nase rty byli souzene to stejne i nase tela, drzim se na jednom cloveku protoze nechvi zapomenout na nic co mezi nama bylo ale jsou i dny kdy si na neho ani nevzpomenu, co mam dal delat pro to aby se do me znova zamiloval? Jak moc se mam snazit aby mi oplacel vsechno co mu davam, jak by ale taky mohl oplacet, mel vzdycly vsechno na co si ukazal, nikdy nepozna co je opravdova bolest kdyz nemas ani to fucking minimum a hledas ho ve cloveku o kterem jsi myslel ze ti ho da. Chybi moc to vsechno co mi kdysi daval a co me to vubec napadlo? Ja toho cloveka ani nemiluju, jen jsem na nem zavisla a proto jsem nedokazala mit tobikq v zivote, protoze jsem vedela ze jestli totak pujde dal tak dopadne po rozchodu stejne. Prisel mi do zivota clovek co mi byl schopna dat vse a ja to odmitla pro nekoho kdo me ma vylozene jen pro to aby se necitil sam. Citit se sam neni stejne jako byt sam, usinat sam, lidi jako ja a on potrebujeme okolo sebe lidi ve dne v noci at uz jen spi vedle nas nebo jsou na mobilu. Potrebujeme nekoho kdo nas neutopi do nasich myslenek a nenecha nas nikdy v nich utopit i kdyz nema absolutni tuseni o tom ze pomalu umirame zevnitr