Jazyk dávných předků

1.kapitola- Ostrov Cenigard

Řetězy na mých rukou zařinčeli, když mé tělo nadskočilo pod náhlém dotyku vody. Musela kapat ze stropu žalářní cely, ve které jsem se momentálně nacházela už několik let. S postupem času jsem ztratila pojem o čase. Když jsem ještě měla dostatek sil, do zdi jsem si vyrývala čárky. Den za dnem jsem si pečlivě označovala a modlila se, aby ten daný den, byl mým posledním. Na ruce mě zašimral pramen mých hnědých vlasů. Dříve byli nádherné. Když jsem s nimi tančila ve větru, roztáčeli se, vlnili a poletovali. Neumím si ani představit, jak nyní musí vypadat. Nejspíše jsou slepené a dost z nich mi vypadalo z důvodu podvýživy. Otevřela jsem oči. Byly už zvyklé na přítmí místnosti a tak se začali ohlížet po cely, kterou tímto způsobem, pozorovalo několik lidí přede mnou. Kolik z nich přežilo a dostalo se na svobodu? Asi nikdo. Rudí muži by je nepustili ani za práh žaláře. Náhle mě oslepilo nehorázné světlo. Můj vzduch z plic se na chvíli zastavil a pak se začal nehorázně zrychlovat. Dva muži v červeném hábitu vstoupili do místnosti. Podle měsíce, který sem svítil z žalářního okna, jsem poznala že nebyl čas jídla a i kdyby byl, nešli by dovnitř. Instinktivně jsem zvedla své ruce. Byl to obraný reflex, který má každá čarodějka. Až poté jsem si uvědomila, že mé dlaně jsou pokryty velkou vrstvou mosazného kovu v kterém byli patrně střípky  karneolu, jediného materiálu, před který neprošla ani špetka magie. Vypadalo to jako palcové rukavice s tím rozdílem, že toto nesloužilo mně, ale jim. Nemohla jsem si ani stoupnout. Mé nohy mi nesloužili už nějaký čas. Byli slabé...stejně tak, jako celé mé tělo. Měla jsem co dělat, abych udržela zvednuté ruce, jelikož byl kov dost těžký a mé ruce slabé. Připadala jsem si jako ulovená zvěř, pro kterou si jdou lovci. Ne, prosím, já chci ještě žít. Chci pomstít každou magickou bytost, které Rudí muži pobili, zdevastovali a zahubili.
1.Rudý muž: ,,Nedělej hlouposti čarodějko a nech se chytit."
2.Rudý muž: ,,Stejně nic nezmůžeš."
To je pravda. Nic nezmůžu. I kdybych na rukou neměla okovy, byla bych stejně k ničemu. Sotva bych uměla použít magii na zabití Rudých mužů. Byli silnější, mocnější a mnohem zkušenější. Proto jsem zpustila své ruce na podlahu a ty s rachotem dopadli na kamennou zem.
2.Rudý muž: ,,Hodná čarodějka, tak přece si dáš říct."
Ti muži dělali pomalé nepatrné kroky mým směrem. Možná že si mysleli že si toho nevšimnu a nebo že je nechám mě chytit. Z posledních sil jsem pohla jednou svoji nohou a pak druhou. Muži už nebyli ani metr ode mě. Natáhla jsem nohy a začala co nejvíce kopat. Oba muži na sebe pohlédli a začali se smát.
1. Rudý muž: ,,Tak ty máš být ta největší hrozba na hradě? Jsi spíš jako malé smítko na trůnu, které smete i malé dítě."
Únava na mě přišla velmi rychle a po chvilce jsem mužům neodporovala, aby mě zvedli a vyvedli z žaláře. Vedli mě dlouhou chodbou, která snad neměla konce. Po stranách byli další mříže a v nich mnoho vězňů z různých krajů. Byli tu bludičky, harpie a další bytosti. Dokonce tu byla mořská víla, která nehybně ležela na podlaze. Její šupiny byli vysušeny a její kůže byla nalepena na zemi. Patrně už se její tělo rozkládalo, což prozradil i zápach, který vydávalo. Proč její tělo nepohřbili? To jim jí nebylo ani trochu líto? Ať jsem se však rozhlížela jakkoliv, neviděla jsem žádnou jinou čarodějnici. Na konci chodby se tyčilo obří točité schodiště. Mé nohy nebyli schopny už ani kroku, proto mě popadli za řetězy a táhli za sebou, jako mrtvolu. Chodby, po kterých mě vedli byli mnohem honosnější, než ty dole. Zato vystavených mrtvol tu bylo mnohem více. Na jednom z obrazů byla za křídla přišpendlena kostřička víly, která byla malinká zhruba jako můj loket. Na okenních parapetech tu byla vystavena vitrína s hlavou medúzy, jejíž hadí vlasy, byli naložené ve zvláštním žlutém roztoku. Na lustrech byli kosti lidských bytostí. Závěsy zdobila pera harpií. Zkrátka jsem nevěděla kde oči nechat. Rudí muži se chlubili jejich nadvládou. Poslední chodba se pyšnila obřími dveřmi a když se otevřely, poznala jsem, že jsme dorazili do cílové roviny.