Král se mě ač neochotně vzdal. Mé nohy byly jako v plamenech, když kráčely po kamenité cestě.
Nálezce: ,, Na, vem si moje."
Sundal si své boty a hodil je přede mě. Po celou dobu naší zdlouhavé cesty jsem se vláčela za ním. Normálně by mi asi nedovolil mu jít za zády. Jediné, co ho udržovalo v bezpečí byli okovy, které mi král znovu nasadil. To byla jeho jediná podmínka. Musí mi nechat okovy, abych nebyla nebezpečná.
S vděkem jsem přijmula obuv a nasadila si ji na své nohy. Až teď jsem spatřila své přerostlé nehty, které se lámaly. Až teď jsem si uvědomila mastné vlasy. Až teď jsem si uvědomila svůj vzhled celkově. Neudělal to proto, že bych na něj udělala dojem že se držím. Udělal to proto, že jsem mu přišla jako chuděra. V tuto chvíli jsem si řekla, že už v životě nechci zažít ten pocit, když mě někdo bude litovat. S hrdostí ale začnu až od zítřka, slíbila jsem si a zrychlila krok, jelikož už mě kamínky nebrzdili. Zato ten člověk musel trpět. Nicméně na sobě nedal nic znát a šel pořád stejnou rychlostí. Po další hodině cesty jsem konečně promluvila. Promluvila jsem po tak dlouhé době...bylo to, jakoby se do starých koryt znovu nalévala voda.
Aurora: ,,Ten meč byl falešný schválně a nebo jsi sám nepoznal nepravost ohně?"
Nálezce: ,,Takže jsi na to přišla. Já už myslel, že jsem tě oklamal spolu s nimi."
Aurora: ,,Kdo jsi, že oklamáváš Rudé muže? Jsi člověk. Neměl by jsi si takhle vyskakovat."
Nálezce: ,,Já už nemám co ztratit."
Aurora: ,,Už?"
On pouze mlčel a zrychlil krok.
Aurora: ,,Neumím si představit králův pohled, až zjistí, falešnost meče."
Z té představy jsem se začala smát. Bože, já se opravdu smála? To už i můj smích mě fascinoval. Stejně tak, jako krajina, kterou jsme právě procházeli. Byli tu nádherné obří hory, louky, cesty a všude vše nádherně kvetlo. Vše bylo dokonalé, až na něho.
Aurora: ,,Nemůžeš se alespoň trošku usmát."
Nálezce: ,,Usmívám se pod maskou."
Chápavě jsem zakývala hlavou a dál radši mlčela.
Čím více jsme se vzdalovali od paláce rudých, tím byla krajina méně bohatá. Rostliny tu neměli tak pestrou barvu, ptáčci nezpívali ukolébavky, bytosti nenosili potravu a stromy plakaly žízní.
Nálezce: ,,Vítej u mě doma."
Před námi nebylo nic. Rozhlédla jsem se pro jistotu ještě jednou, abych nebyla za trubku, kdybych řekla že nic nevidím. Pak jsem ale zhodnotila, že na daném místě doopravdy nic není.
Aurora- ,,Kde žiješ?"
Slyšela jsem jeho uchechtnutí když se sklonil k zemi. Popadnul trs trávy a trhnul směrem k sobě.
Se zaskřípáním se zvednul poklop a odhalil podzemní skrýš.
ČTEŠ
Jazyk dávných předků
FantasySvět této hrdinky není to nejkrásnější místo pro život. Obzvláště, pokud nesete ve svých žilách krev čarodějnic. To co dřív bylo půvabné a přenádherné, je dnes nebezpečné a bezlítostné. Ostrov je v nerovnováze a tato malá dívka se ho bude snažit spa...
