Suegrin

Kapitola druhá

Prach se mísil s vlhkou řídkou mlhou, jejíž bílý závoj pokrýval celou pláň. Skrz její clonu prosvítal rozmazaný kotouč slunce, které nade vším drželo stráž. Mezi spáry zrádné mlhy profukoval svěží, lehký větřík. Nebe bylo dnes popelavě šedé, tu a tam protkané bělavými cáry mraků.

Na rozdíl od okolní přírody byla tato pláň zcela vyprahlá a pustá. Jediným jejím rostlinstvem bylo pár zkroucených a seschlých keřů a v rozpraskané zemi se plazilo pouze několik ještěrek. Snad sama příroda vycítila, jaké věci se zde odehrávaly v minulosti a dokonce i nyní.

Vířivým prachem zaznívaly výkřiky jak bojovné, tak bolestné. Bojovníci odění v černé vestě s bílou čtyřcípou hvězdou, drátěné košili, černých kožených kalhotách a vlajícím plášti horečnatě mávali svými meči, kladivy a oštěpy a uhýbali ranám, kterými je zasypávali jejich protivníci: temní bojovníci. Ti bez sebemenšího náznaku úsilí čelili bojovníkům s bílou hvězdou. Vycházel z nich chlad a strašlivý respekt. Na první pohled bylo poznat, že to nejsou lidé. Obličeje měli skryté pod černými kápěmi a jakoby zahalené stínem, nebylo možné pohlédnout jim do očí, pokud tedy vůbec nějaké měli. Na sobě měli černou zbroj a bojovali bez jakéhokoli zvuku. Jejich mrazivá mlčenlivost musela nahnat hrůzu snad každému. Nebyli však nesmrtelní a když některého z nich zabili, neslyšně se zhroutil.

Pak se ukázal stařík s bílými vlasy, svázanými do ohonu a uniformou s bílou hvězdou. Vyběhl ze záplavy temných bojovníků a upoutal pozornost jednoho z nich. Obrátil se k němu zrovna ve chvíli, kdy se po něm ohnal mečem. Kovy do sebe narazily, až to zajiskřilo. Na svůj věk byl stařík neuvěřitelně hbitý a mrštný. Odrazil další bojovníkovu ránu a provedl prudký výpad do strany, který jeho protivník zachytil štítem. Stařík se vyhnul bojovníkovu dalšímu úderu, udělal rychlou otočku, ohnal se mečem a setnul mu hlavu. Nezačala však vytékat krev, jak by tomu u normálního člověka bylo, ale počala mu z rány vystupovat černá pára. Skácel se k zemi a výpary se dál šířily z pahýlu, který zbyl z jeho krku.

Stařík pohodil hlavou a otřel si pot z čela. Zrychleně oddechoval a ostražitě se rozhlížel kolem sebe. Než na něj však stačil zaútočit další z protivníků, z oblohy se k němu snesl dlouhý černý závoj a celého jej obalil. Vykřikl a snažil se z něj vyprostit, avšak marně. Závoj se znenadání vznesl do vzduchu i s nebohým staříkem a odletěl i s ním někam do dáli. Po chvíli se zcela ztratil z dohledu a zmizel za obzorem.

Náhle se sen změnil. Z hluku bojiště se přemístil do nějaké místnosti, jejíž zadní stěnu pokrýval obrovský gobelín. V popředí obrazu seděla na židli žena s vážným obličejem. Z lehce opálené tváře jí vystupovaly tmavě modré oči, rámované dlouhými černými řasami. Pod širším nosem se nacházely středně velké rty, oplývající sytou červení. Její zlatavé vlasy zdobila čelenka, již tvořily dvě řady lesklých perel, ležící podélně vedle sebe. Konce řad mizely ve vlasech za ženinýma ušima. Oblečeny měla honosné fialové šaty a na krku se jí třpytil perlový náhrdelník. Ruce měla složeny v klíně.

Na chvíli sklopila modré oči, pak je opět zvedla a s naléhavou tváří promluvila: „Zdravím tě, Vyvolená. Sice nevím, kdo jsi, ale jsi předurčena, abys zachránila naši zemi. Nejspíš ještě o ničem nevíš a proto je nutné, abych tě včas informovala o, pro tebe i pro mě důležitých věcech." Odmlčela se, aby mohla po chvíli znovu pokračovat. „V naší zemi, v Kelismédii, zuří válka. Válka mezi královnou zla a námi, Kelisméďany. To, co jsi viděla, byl únos našeho věštce. Náhodou jsem na to narazila, když jsem sledovala dalekohledem průběh bitvy. Šokovalo mne to, protože věštec o vás, Vyvolených, ví všechno. Ale proti královně Vusetel toho příliš nezmůžeme. To za ni bojují temní bojovníci." Znovu se odmlčela a poté promluvila pevným hlasem: „Jen ty nás můžeš zachránit. Královna zla jej unesla a určitě od něj získala informace o tobě a ostatních třech Vyvolených. Teď je již připravena na nebezpečí, které pro ni představujete. Věštba ale nepraví, kdo v této kruté bitvě zvítězí. Dala jsem ti své vzpomínky, abys posoudila naši bídnou situaci. Zatím vyhráváme, ale muži nám ubývají. Věštba navíc praví, že se mně, královně Kelismédie, přihodí něco velmi zlého. Proto tě prosím, zachraň nás! Musíš se dostat k Bráně světla. Ta tě zavede k nám, do Kelismédie. Hledej ji v zapadlé uličce města Eliadu. Je zavřená, více než stovky let jí nikdo neprocházel. Neodemkneš ji však klíčem, neprolomíš silou. Ještě před bitvou vložil věštec na můj rozkaz do klíčové dírky, do které nepadne žádný klíč, pergamen se vstupním zaříkadlem. On sám se chystal k tobě promluvit, avšak po tom, co jej Vusetel unesla, nastala pro naši zemi výjimečně nebezpečná a nejistá situace. Už nemůžeme déle otálet. Přečti slova na pergamenu, který je skryt v Bráně světla a pomoz nám!" Poslední královnina slova odezněla a obraz se začal pozvolna rozplývat.

Amilin se s trhnutím probudila. Ucítila, že je celá propocená, noční košile se jí lepila k tělu. Zhluboka se nadechla a odhrnula si vlasy z čela. Odkopla přikrývku a protřela si oči. Bylo jí nepříjemně horko a všude vládla nepropustná tma. Zašátrala po vypínači lampičky a úlevně vydechla, když pokoj ozářilo její mdlé světlo. Dodávalo mu ještě tajemnější a děsivější nádech.

Dívka se zachvěla. Tma jí vždycky naháněla strach a dnes ještě více než kdy jindy.

Sen, který se jí dnes v noci zdál, byl tak skutečný a naléhavý, až ji to děsilo. Stále jej nemohla vypudit z hlavy, její mysl se k němu znovu a znovu vracela.

Já a Vyvolená? Vyloučeno. Vždyť jsem jen normální holka, která studuje a bydlí v malém měs- tečku někde v zapadákově! Nemůžu být nějaká Vyvolená a už vůbec nemůžu zachránit nějakej svět!A ta Brána v našem městě! Co je to za hloupost? Musel to být omyl. Ne, byl to jenom výplod mé fantazie, tak!

S takovým vysvětlením se spokojila. Snažila se na to už nemyslet, ale ten sen se jí neustále vkrádal do hlavy a znovu a znovu na sebe upozorňoval. A Amilin někde v hloubi duše věděla, že to nebyl omyl.