Suegrin

Kapitola třetí

Byl krásný slunečný den. Slunce rozlévalo své zlaté paprsky po celé zemi a dobývalo se lidem přes okna do domů. Ozařovalo doškové nebo slaměné střechy a třpytilo se na stříbřité vodě řeky Bilior. Vítr rozháněl po obloze buclaté mraky a osvěžoval každého, kdo mu nastavil tvář. Stébla trávy tiše šeptala tisíci hlasy a oplakávala oběti nelítostného souboje. I ptáci jako by věděli, co se stalo a veselé cvrlikání nahradily smutné písně, nesoucí se ponurým tichem Kelismédie. Na ulicích nebylo vidět ani živáčka, všichni byli ve svých domech a léčili zraněné nebo se jen radovali, že je celá rodina zase pohromadě. U jiných naopak oplakávali mrtvé a smiřovali se se skutečností, že se onen mužský člen rodiny již nikdy nevrátí.

Klid po válce.

Včera v noci konečně porazili kelisméďané Vusetel. Téměř všichni její temní bojovníci byli po-biti a Kelismédie byla zachráněna. Prozatím. Válka byla zrůda, která stále číhala na každém rohu, dokud byla Vusetel naživu. Příchod Vyvolených byl nezbytný. Kelismédie byla v ohrožení, jako ještě nikdy v dějinách. Z boje se vrátila pouze polovina mužů. A to bylo strašlivé...

Královna Narian se procházela po hradní zahradě. Její tmavě modré oči byly smutné a vážné, stejně jako ona sama. Vítr jí lehce čechral zlatavé kadeře, pod střevíci jí šustil písek, kterým byla cesta vysypána. Fialové šaty se jí vlnily kolem těla a při každém pohybu lehce zašelestily.

Povzdychla si. Zastavila se před drobným stromkem a něžně vzala do dlaně jeho zelenavý lístek. Jemně se jej dotýkala. Je tak nevinný, pomyslela si zdrceně. Zavřela oči a zhluboka vdechovala svěží vzduch.

Ne, nechtěla, aby umíralo tolik lidí. V běžné bitvě by to nedovolila, nechala by bojovat pouze svou armádu. Ale tato válka měla rozhodnout vše. Avšak byla si vědoma, že Vusetel nemůžou porazit, dokud tu nejsou ony. Vyvolené, které mají osvobodit svět od zla. Jen ony můžou Vusetel zničit navždy. A Narian věděla, že přijdou, neboť to bylo psáno ve věštbě.

Stejně jí bylo velice líto, že zemřelo tolik mužů. Nedokázala se zbavit pocitu viny. Dnes ráno procházela městem a navštěvovala některé rodiny. Setkala se jak se šťastnými, do kterých se vrátil muž, tak se zdrcenými, u kterých tomu tak nebylo. Trhalo jí srdce dívat se na všechno to utrpení a snažila se je utěšit. Bohužel potřebovaly jen čas, který léčí ze všeho nejvíce.

Tohle jí pořád nedalo spát, toto ji celé dny sužovalo. Měla pocit, že po těchto hrůzných událos-tech jí už nic nedokáže udělat radost, nic ji nemůže potěšit. Nebýt Handena, nejspíš by se její předtucha i naplnila. Avšak její mladý rádce vždy nějakým záhadným způsobem donutil její srdce rozbušit se rychleji, naplnil ji novou nadějí a obohatil její život novou, povzbuzující radostí. V jeho přítomnosti ji vždy naplňoval dokonalý klid, a přitom byla pokaždé, když na ni pohlédl svýma hlubokýma zelenýma očima, podivně rozechvělá a nejistá. Postupem času si počala uvědomovat, že ovládl její srdce. Již si nechtělo připustit, že by zbytek života strávila s kýmkoli jiným, toužilo jen po něm. Už jen při pomyšlení na něj se jí vmžiku rozbušilo srdce. Pousmála se. Tak tohle je láska, proběhlo jí hlavou. Vždy si ji přála pocítit, již od dětství si nic nepřála toužebněji než najít svou vlastní spřízněnou duši, která při ní bude stát v každém okamžiku jejího života. A nyní se tak stalo.

Zhluboka se nadechla a na nějakou dobu se odpoutala od myšlenek na něj. Včera v noci té dívce poslala sen. Sen, ve kterém k ní hovořila o závažných věcech. Vlastně ani nevěděla, komu toto všechno řekla. Věděla jen, že promlouvala k Vyvolené.

Naplňoval ji však ještě jiný strach. Strach o sebe samou. Věštba mluvila o zlé věci, která se má královně země přihodit. Bála se o celou Kelismédii, neboť kdyby zemřela, ohrozila by její už tak bídný osud. Nesmí zradit svou zemi. Milovala Kelismédii a hodlala ji chránit za každou cenu. I za cenu života.

Zachvěla se jí víčka a ona otevřela oči. Chvíli trvalo, než přivykla slunečnímu jasu. Pak uslyšela dětský smích a radostný křik. A právě toto jí dodalo odvahy a odhodlání. Odhodlání chránit svou zemi před veškerým zlem a nebezpečím. Znovu se zhluboka nadechla, podkasala si fialovou suknici šatů a hrdě vzpřímená vykročila zpět k hradu.

Zelený lístek nechala daleko za sebou.