Inferno

1.

Dlaní jsem si udělal šilt, abych se mohl porozhlédnout, po malinkém náměstí.
Nic zajímavého k pozorování tu nikdy nebylo. Uprostřed byla kamenná, prostá kašna, dominantou malé kašny byli tři delfíni, stáli zády k sobě a z úst jim tryskala voda, z jedné strany byl kámen popraskán a bylo jen otázka času než se ta stavba rozpadne. Už dávno nebyla středem mého zájmu, už jsem nebyl malý a hloupý. Ten kdo do něj nějaký ten peníz hodil, nechal tu cennost rezavět, snad jako kdyby na světě bylo peněz dost. Jako kdyby nikdo nestrádal. nikdy tam ty mince nezůstaly dlouho, o to se postaraly vždy místní děti. Co já se naházel! Tam kde vysoké domy vrhaly stín, byly židličky a stolečky a u nich posedávali ti, jenž neměli buď nic na práci, anebo ti, jež doufali, že jim bude přinesen poživatelný oběd.
Nedočkají se, víc než převařené nudle, nebo trocha tuňáku špatně připraveného od místních mistrů kuchařů nedostanou.
A přesto mi to chutnalo.
Možná jsem byl na to zvyklý, možná to bylo díky tomu, že moji prarodiče neměli na víc. Tady v této zemi, jsou jen dvě skupiny lidí, ti kteří se mají víc než dobře a pak ti, co se mají jenom dobře.
Na druhém konci náměstí, na lavičce odpočíval starý pár.
Ano, to byli oni. Babička a dědeček, byli to moji nejbližší z něj bližších. A teď, společně odpočívali, zatímco se hřáli na sluníčku. Bylo to zvláštní, mojí prarodiče byli živý důkaz toho, že pravá láska existuje, moji rodiče byli pravým opakem.
Máma se o mě starat nemohla a táta na to neměl čas, a tak jsem zkončil tady.
V malém městečku na pobřeží v Itálii.
,,Wendy! Hochu, kam zase utíkáš? Nechceš si poslechnout jednu z mých historek? Zrovna rady jednu povídám babičce. Víš, když jsem byl mladý, to víš, to bývaly časy, no povím ti~" jen jsem se usmál, dědův bílý knír se podivně kroutil a jeho bílé vlasy jemně vlály. Být jeho ženou, obávám se, co kdyby mu uletěl i ten malý zbytek? Co mu stáří zatím nevzalo vlasů, odnese mu je vítr. I když řekl bych, že babi by ho milovala i plešatého.
Uchechtl jsem se nad tou představou. ,,Moc rád bych si to vyslechl, ale už mám něco na programu" oznámil jsem jim a povytáhl si batoh na rameni.
Vrásčitá žena mě s úsměvem pohladila po tváři. ,,Vyrostl jsi tak rychle, byly časy, kdy jsi dědečka zvládl přemlouvat klidně půl dne, aby ti něco pověděl." neměl jsem rád tyhle sentimentální chvíle. Kor když se objevovaly čím dál tím častěji.
Raději jsem se od dvou stařečků vzdálil.
Proběhl jsem náměstím. A po ulici se rozeběhl dál, snad jako bych mohl uspěchat tu dlouhou cestu do nejbližšího centra.
Poupravil jsem si brýle na nose, neustále mi sjížděly.
V odrazu okna jsem si poupravil rozcuchané blonďaté vlásky a ještě se na svůj odraz nadějně usmál.
Dneska bude pěkný den! Cítil jsem to v kostech. Žádní strážníci! Jako slušný člověk jsem vstoupil do chumlu dění.
Hlava byla na hlavě, všude vlály letní látky, odevšad přicházely úžasné vůně, smích a hudba.
Našel jsem si klidné místečko, kde se moc lidí nepohybovalo.
A sundal batoh, z něj vytáhl speciální barvy, barevnou křídu a par sprejů.
Zaposlouchal jsem se do hudby města a začal tvořit.

,,To je on. Rychle." muž v autě zvedl fotoaparát do úrovně tváře a zaměřil. Blesk prozradilo jen cvaknutí. Přes černé sklo nebylo vidět víc, než bylo svoleno.
Spokojen se svou prací odtrhl fotografii aniž by se na ni podíval, a vrazil mi ji do rukou.
,,Běž."
Zamžoural jsem na obraz na hladkém papíře - a přikývl. Takže tohle byl ten koho jsme hledali. Avšak úkol byl úkol.
Jakmile se kolem auta nikdo necoural, vyšel jsem ven a poupravil si oblečení. Nebylo ani tak vedro, abych si mohl stěžovat. Vytáhl jsem z kapsy kovové pouzdro s cigaretami a jednu si vložil mezi rty. Cíl nebyl až tak daleko, ale přeci jen, pomsta je takhle sladší.
Lidé chodili, aniž by se zajímali co se kolem děje. Spousta z nich byla zvědavá, až moc a... No, minulý čas byl na místě.
Rozešel jsem se pomalu, nebylo kam spěchat. Auto teď mizelo v dalším bloku, ovšem mělo se za chvíli zase objevit.
Cíl byl na dohled. Jakoby nic si dělal svou práci, jako by ho netížilo že je tu dluh, který má splatit. Už dlužil šéfovi pěknou sumičku, a my ho měli teď na starost.
Za pár chvil jsem stál u něj. Pro rychlém rozboru jsem zkontroloval ostatní lidi, jak se pohybuje a zda u sebe nemá zbraň. Černé auto teď přistavilo u chodníku ke kterému přijelo z druhé strany, a čekalo jen na nás.
Hodil jsem cigaretu na zem a zašlápl ji přesně v místě, kde natahoval svou ruku.
Umění nebylo pro mě, zvlášť to pouliční. Ničit něco tak krásného, jako chodníky Itálie? Ts.
,,Pěkné." s úšklebkem jsem si nadzvedl sluneční brýle, a jednou rukou sjel mimovolně k pouzdru. Stáli jsme v dobré pozici, neviděli na nás a navíc mi teď byl blízko. Než stačil něco říct, kovová hlaveň mu přistála u čela.
,,Ještě víc by se mi líbilo s tvým mozkem všude kolem. Teď se ani nehneš, rozuměli jsme si? Jestli začneš řvát, nebo se jen plížit...řekněme že se ti stane malá nehoda."
Ach ano, ten strach. To co paralyzuje tělo i mysl. Byl v mých rukou, připraven poslechnout jen aby si zachránil svůj mizerný život.
,,Teď se zvedni. A ten sprej polož. Ták, vidíš jak nám to spolu jde. Uděláme si malý výlet, co ty na to."