Inferno

2.

Zmateně jsem se rozhlížel, nejen, že mé brýle zůstaly v autě na podlaze. Teď jsem měl nahnáno z toho kde jsem.
O čem se to baví, měl jsem strach si to přiznat. Všichni v černém, všichni děsivý pohled a ty zbraně! Na sucho jsem polkl, měl jsem knedlík v krku.
,,Co teď s ním? Je nám k ničemu, když to není, ten kterého jsme chtěli." zahřměl odvážně muž, jež stál po mém boku a hrubě mě držel.
Měl jsem chuť mu zakroutit krkem. Copak já jsem nějaké děcko? ,,Pusť mě!" zachrčel jsem tiše, ale výhružně.
Nejspíš bych měl mlčet. Ale proč? Aby se tady o mě dál bavili jako o nikom? Byli to stále lidé, jako já. A i když jsem neudělal díru do světa, i když nejsem důležitý, stále jsem sám sobě cenným.
Někdo mi život dal, někdo se o mě pěkně staral. Myslí si, že si se mnou mohou dělat co chtějí? ,,Je to pěkně mrštná myška." zavrčel jeden
,,Taky drzá. "
,,Možná bychom mu měli vydloubnout oči."
,,Nebo uřezat prsty." na těle mi naskočila husina. Byl jsem v místnosti plných magorů! Mají drahou vilu, ještě dražší auta a nemají na psychologa?
Muž v křesle nezaujatě sledoval situaci, vypadal jak blbec, ale všichni z něj měli respekt. Vsadil bych se, že každý, mu nejméně jednou olízl podrážku.
,,Šmejde!" rozkřičel jsem se, škubl jsem rukama, jež jsem měl v poutech. Zlaté geny, moje ručky vyklouzly z želízek.
Bylo to v rodině, vyprávěla mi to babička, jak si vězni kloubí palce u rukou, aby mohli dostat ruce z pout.
Mě to jak jsem teď zjistil šlo samo a hladce. ,,Pusť mě domů! Myslíš si, že budeš unášet lidi jak se ti zachce? Kdo si myslíš, že jsi?" chtěl jsem to napochodovat až před něj a vykřičet mu to do toho jeho ksichtu. Jenže mě kdosi zastavil. Škaredě jsem se na daného muže podíval. ,,Sahej takhle na mě dál a..."
,,To by stačilo, spacifikujte ho!" ozvale se hlavní hlas. Pravá ruka muže, jež tomu tady velel. Chlapovi jsem z opasku vytáhl zbraň. Pistol, chvíli jsem na to jen koukal, dvojil se mi obraz, rozhodně to nebylo příjemné.
Zbraň byla těžší, než jsem čekal, jako malý kluk jsem měl dětskou, plastovou, na hraní. Nikdy mě nenapadlo, že bych držel tu skutečnou, nabitou.
Zkušeně jsem to odjistil, tak jak to dělali všichni cool muži ve filmech.
,,Bože, tak už ho někdo chytněte!" a v ten moment, kdy se po mě někdo natáhl. Spoušť jsem stiskl, lekl jsem se, oči zavřel, skrčil se a jen tak v šoku setrvával.
Jak jsem měl tušit, že je tak snadné někoho zabít! Jak snadné bylo zabít druhého nejduležitějšího člověka tady, pravou ruku šéfa.
Bylo ticho... Až moc velké.

Zůstal jsem v šoku. Stejně jako všichni. Nejspíš ve mě začal pracovat až adrenalin, když jsem toho malého hajzla srazil k zemi, a drsně mu dupnul na prsty, tak aby mu pistole vyklouzla z rukou. To už se hnuli i ostatní, a konečně ho chytili.
,,Měl bych ti prohnat kulku čelem ty jeden zasranej.."
,,To by stačilo." všichni jsme zpozorněli když promluvil šéf. Přesto jsme nepouštěli muže který se kroutil jak slizký úhoř.
Co byl sakra zač? Koho jsme to sem dotáhli?

Byl jsem vyhnán. Nedostal jsem ani postih, neboť já dostal pouze pokyn který jsem splnil. To ten, který mi dal fotografii, se spletl a podal špatné informace. Přesto jsem se před hněvem šéfa klepal ještě teď.
Stále se něco řešilo v užších kruzích, nejspíš co s tím divochem, kterého tu nechali. Bál jsem se odejít, co kdyby se ještě něco dělo?
Všichni z toho byli na nohou, celá skupina i když ne mnoha lidí.
Nakonec jsem usnul vyčerpáním na gauči, dokud mě někdo nevzbudil třesením. Zamžoural jsem na muže před sebou s otázkou co sakra chce, když jsem vedle něho uviděl toho blonďáka.
,,Dovez ho tam, kde jsi ho vzal. Šéf s ním má určité plány."
S tímhle? S tím co mu zabil někoho tak důležitého?
Bál jsem se neuposlechnout, a tak jsem si stoupl a změřil mladíka pohledem. Výškově jsme byli skoro stejní, vzhledově vůbec. Znechuceně jsem pozdvihl obočí, avšak rozešel se směr garáž. Vypadal že se mnou půjde dobrovolně, ovšem jistota je jistota.