Inferno

5.

Nechápavě jsem koukal za Ryanem. Cože? Nepatrně jsem se pootočil na hromotluka.
Já? S ním? Nejlépe s nikým! Nic takového jako je vztah jsem nepotřeboval. A ani nikoho na jednu noc!

Na náměstí už byl jen stín, to vysoké domy bránily zapadajícímu slunci, aby sem svítilo i v pozdních hodinách. Usmál jsem se, a nadechl se slaného vzduchu. Charlie ještě než odjel  zatroubil a naznačil, abych tu smlouvu podepsal. Bavili jsme se o tom, i na místní klinice, kde jsem si nechal zkontrolovat nos, neboť jsem měl pocit, že je zlomený, a pak také žebra.
Nakonec to byly však jen podlitiny.
Doktorům jsem vysvětlovat nic nemusel, vypadali, jakoby Charlieho znali. No, co já mohl vědět.
Ten vysoký chlap, byl dost upovídaný, vlastně většinu času mluvil jen on a já ho poslouchal. Bavilo mě ho poslouchat.

,,Wendy, co jsem ti říkala o těch pozdních příchodech." zlobila se babička, když jsem se večer objevil doma.
Byl jsem dospělý, nedávno jsem oslavil svých jednadvacet let, přesto se o mě stále stejně strachovala.
Napadlo mě, jestli by někdy nebylo lepší mít telefon.
Ale copak jsem na to měl peníze? Stejně bych k tomu své prarodiče nenaučil. Děda byl rybář, mobil by někde utopil. Babičce by spadl buď do hrnce, anebo by ho někde schovala a už ho nenašla. Bylo by to zbytečné.
,,Proč jsi nám neřekl, že máš přítele? My bychom to s dědečkem pochopili." usmívala se na mě a já chvíli vázl. Přítele? Po chvíli mi to došlo, musí myslet toho američana!
,,Ehm... Budu na střeše." popadl jsem talíř se svou večeří a zalezl do svého pokoje.
Otevřel jsem okno a vylezl na parapet.
Hned u okna byl přistavěn žebřík, po něm jsem vylezl až na placatou střechu.
Věšelo se tu prádlo, schody sem vedly podel stěny baráku, já měl menší zkratku.
Posadil jsem se a z batohu vytáhl Tiramisu. Kopil mi ji Charlie, když si všiml, jak po ní koukám.
Následovala i smlouva, položil jsem si ji před sebe a konečně se pořádně nad tou nabídkou zamyslel. Chytnul jsem propisku a nakonec ji podepsal...

Za pár dní klidu a volna se opět dostavilo místo na práci. Jaké bylo moje překvapení, když jsem byl posazen vedle blonďáka kterému jsem před pár dny trochu upravil fasádu, a šéf na nás shlížel se své výšky.
,,Ode dneška ho máš na starost." zněl jasný rozkaz. Málem jsem vyprsknul vzteklé Cože? ale nahlas jsem se jen zeptal. ,,Má bouchačku?"
,,Ne. A zatím žádnou nedostane. Pokud ale chceš, můžeš ho zaučit. A Daide, máš ho na starost. Jestli dojde jenom s jediným úderem od tebe..."
,,Rozumím. Tak pojď du stück dreck." kývl jsem na něj. Šéf se na mě zamračil, nejspíš pochytil moji menší urážku, ale mlčel.
Vyšel jsem i se svým novým závěsem z místnosti, a postavil se proti němu.
,,Mám tě teď na starost. Bylo by fajn alespoň vědět jaké jméno máš křičet, když budeš volat o pomoc. Takže..Ryan Daid. Starám se o takzvané uprchlíky, kteří třeba šéfovi něco dluží, nebo je čas na splátku. O tobě jsem něco slyšel, a očividně teď musíme táhnout za jeden provaz, takže..." kývnul jsem k němu abych mu naznačil ze se má představit.

Se založenýma rukama jsem koukal na skoro stejně vysokého muže.
Dělal ramena? Zamračil jsem se o to víc. Ryan Daid? Sjel jsem ho pohledem od kaštanových vlasů až po špičky bot. ,,Wendy Caseus." zamručel jsem k němu své jméno. Bylo tátovo, ikdyž se s mámou rozvedli.
Rozhodně jsem nechtěl jeho pomoc a ani dohled. Nebyl jsem malé dítě!
,,Co mám tedy dělat? To mě budeš teď nějak zaučovat? Tebe poslouchat nechci. O co se stará Charie?" zajímal jsem se. ,,Mohl bych být u něj."

Skoro jsem vyprsknul smíchy. Tenhle vedle Charlieho?
,,Myslím že by se ti to moc nelíbilo, ale tamhle jsem šéfovy dveře. No tak, bez se ho zeptat." přesládlým hlasem jsem zavrkal. Jen do toho.
Když se však neměl k pohybu, vydal jsem se dál do budovy. ,,My jsme chytači. Já díky své dovednosti jazyků, ty díky tomu jak jsi drzý. Měl jsi se dát na tresty, z tvých poznámek bych si nejradši prohnal kulku hlavou. No, nevadí.
Až budeš služebně starší, dostaneš zbraň. Nepoužívám ji často, jen tak na obranu, nebo na poslední slova. Lepší je být se pěstmi. Jo a asi promiň za to..." ukázal jsem mu prstem na obličeji. ,,Alespoň vidíš že se nemáš plést do věcí do kterých ti nic není."

,,Ty se neumíš omlouvat, víš to? " zabručel jsem k němu s nezájmem. Byl to neskutečný agresor.
,,Jsem drzý? Víš kolik je na světě drzých lidí? Tss.." protočil jsem očima. No alespoň jsem měl za svou drzost dostat dobře zaplaceno. Následoval jsem jeho kroky, zatímco jsem se zvědavě rozhlížel všude okolo.
,,A koho budem chytat teď? Pořád toho američana? Co s ním uděláte? To se mu protě nemůžete nabourat na účet a peníze mu vzít?" postavil jsem se po jeho boku, nechtěl jsem chodit za nim. Nebál jsem se ho.

,,Možná. Do šéfových věci nevidím. Myslím že tohle je už protiprávní ve větším měřítku než si ho odchytit. Co vím tak tady je policie zčásti podplacená aby držela hubu." otevřel jsem jedny dveře a vklouzl dovnitř.
,,No, čekáme na úkol, jelikož jsi ho nechal zdrhnout. První co tak si asi letěl hezky zpátky a to už není můj byznys. Může to vypadat jako nehoda. V tomhle se šéf výžívá.
No garáž znáš, kuchyni taky, tady máš moje číslo. Aby jsi se nedivil když tě o půlnoci vytáhnu ven z postele. Tak to by bylo. Měj se."

Sledoval jsem jeho telefoní číslo na papírku. Zaskočil mě tolika informacemi, že jsem ani nezaregistroval jeho odchod. ,,Ne, počkej!" papírek jsem mu vrazil zpátky. ,,Nemám mobil, je mi to k ničemu." vysvětlil jsem mu. Koukal na mě jako bych utekl z doby kamené. Asi nevěřil, že by někdo v této době neměl tak důležitou a pokrokovou věc, jako je mobil. Ne že bych se na něj chtěl upínat, nenáviděl jsem ho. Avšak chtěl mě nechat volně pochodovat po jejich vile? To jsem si získal takovou důvěru? Nebo už stihli prolézt celý muj životopis i s rodným listem? Povzdychl jsem si. ,,A povíš mi kde najdu Charlieho? Chtěl bych ho požádat, jestli by mě neodvezl domů." zamračil jsem se. ,,Neboť ty jsi parťák na dvě věci." neodpustil jsem si.

,,Myslím že teď pracuje. A ten se nevyrušuje. To si pamatuj.
Nemáš telefon? No, tak to ti nějaký koupíme. Jdeme."
Nečekal jsem na jeho odpověď, a rovnou se vydal směr auto.
Nedělal jsem to z laskavosti, omluvy, či štědrosti. Byla to spíše povinnost. Nehodlal jsem mu posílat dopisy poštou, nebo podobným způsobem. Žijem v jednadvacátem století, měl by se dostat k technice.
Stejně jako předtím jsem zapnul rádio, a vyjel na cestu. Obchod s elektronikou sice ve městě byl, ale my měli kontakty. Přibzdil jsem před jedním z domků, a zabouchl za sebou dveře. Na dřevěnou desku jsem třikrát krátce ťukl, a počkal si až nám dojde otevřít Heidi.
,,Ale nazdar. Co tě přivádí?"
,,Přece ty." pousmál jsem se na ni, ale kývl směrem za sebe. ,,A taky on, je nováček. Vyprosť ho z doby kamenné prosimtě. Udělám si kafe." jednoduše jsem ji obešel, mezitím co mě nezapomněla udeřit jemně do ramene, a vypravil se po schodech nahoru, zatímco jsem nechal blonďáka na pospas naší techničce.