Seveřan

4.

Moje první myšlenka byla: "Příjemné teplo." Počkat teplo? Poslední co si pamatuji bylo jak jsem padala ze stráně. To jsem zemřela?.....
Z přemýšlení mě vyrušil silný hlas muže „Tak už jsi vzhůru? Myslel jsem že to nepřežiješ ale nechtěl jsem tě u toho stromu jen tak nechat."
Vyděsil mě, chtěla jsem se posadit ale zastavila mě ostrá bolest skoro v celém těle. „Být tebou tak se moc nehýbu. Máš až moc zlomenin na to jak jsi droboučká." Řekl můj tajemný zachránce. Neviděla jsem ho, byl mimo  moje zorné pole. Ale viděla jsem kousek místa kde jsem se nacházela. Je to středně velká dřevěná chata, ležela jsem na posteli z kožešin a kousek ode mne byl rozdělaný oheň na kterém se něco vařilo. Už to bude nějaká chvíle kdy mluvil. Ah ano musím mu poděkovat za záchranu.
„Umm děkuji vám za záchranu. Nechci znít nějak hrubě, ale....... kdo jste? Jak dlouho jsem spala? Jak jsem se sem dostala? Kde mám.. ” „Hej hej hej, stop!, nedávej otázky tak rychle vždyť ti ani nikdo takhle nestihne odpovědět. Ježiš, ti mladí v dnešní době se až moc vyptávají.” Přišel ke mě můj zachránce. Byl postaršího věku tipuju kolem 55 let, vlasy měl dlouhé a spletené do copu a to samé i s dlouhými vousy. Měl na sobě teplé kožešiny a působil na mě jako starý viking z pohádek co jsem slýchávala od starších členů karavany. V ruce držel misku z nějakým jídlem. Hned jak jsem cítila vůní masa zakručelo mi v břiše. ,,Ha ha ha tady máš." A podal mi dřevěnou misku s lžíci. „Najez se, já ti řeknu odpovědi na ty tvoje otázky. Kdo jsem? Jmenuji se Endragon. Spala jsi 3 dny, myslel jsem že se už neprobudíš. Našel jsem tě u stromu. Nejprve jsem myslel že jsi mrtvá ale slyšel jsem jak si dýchala, mělce, ale dýchala. Bylo mi blbí tě tam jen tak nechat, tak jsem tě vzal a odnesl tě sem.” Poslouchala jsem každé jeho slovo a přitom jsem jedla nějakou masovo-bramborovou směs. Nebyla moc dobrá, ale jídlo je jídlo a já měla hrozný hlad. ,,Když jsem tě přinesl tak jsem začal zkoumat kde jsi zraněná a proto jsem tě musel trochu svléknout abych ti mohl ošetřit rány.” ,,Hmm, počkat CO?!!” ,,Neboj nedotkl jsem se tě, potřeboval jsem jenom ty rány ošetřit. A kdybych náhodou... tak jen nějakou pořádně vyvinutou ženskou a ne nějaký dětsko jako ty.” Tohle mě už vcelku uklidnilo.  „Kde mám věci? Vím že jsem je měla u sebe když jsem padala.” Endragon vstal a odešel někam za mě kde jsem ho neviděla. Až po chvilce se vrátil a v ruce držel moji tašku. Oproti němu vypadala jen jako nějaká taštička do které by si nedal ani prd. Ale já jsem tak o polovinu menší než on. Takže to té tašky se se všemi mými věcmi vejdu  tak akorát.
,,Spi. Spánek ti pomůže ze všeho nejvíc.” Vzal si zpátky teď už prázdnou misku. A já jsem se znovu ponořila do hlubokého spánku.

Vzbudil mě mužský hlas, který jsem vůbec neznala. Slyšela jsem další hlas, ale ten jsem už dokázala zařadit. Byl to Endragonuv hlas. Mluvil s někým před chatou. Po chvíli se Endragon vrátil a brblal si pod vousy „ten kluk mě ale štve!" Asi jsem byla až moc vyčerpaná nebo jen omámená bolestí ale hned jsem znovu usnula.

Omlouvám se že jsem nevidala další kapitolu dříve ale neměla jsem moc času.
Stejně to teď aktuálně nikdo nečte. Ale doufám že si to někdo přečte.