29. dubna 1992Milý příteli,přál bych si napsat, ţe je to lepší, ale bohuţel není. Je to dosttěţké, protoţe nám zase začala škola a já nemůţu chodit na místa,kam normálně chodívám. Nemůţe to být jako předtím. A já jsemještě nebyl připravený říct sbohem.Abych řekl pravdu, prostě se teď vyhýbám všemu a všem.Chodím ve škole po chodbách a dívám se na lidi. Dívám se naučitele a přemýšlím, proč tu vlastně jsou. Jestli mají rádi svoji práci.A nás. Přemýšlím, jak jim to myslelo, kdyţ jim bylo patnáct.Nemyslím to zle. Prostě mě to zajímá. Je to jako dívat se na studentya přemýšlet, kdo z nich má ten den zlomené srdce, a jak při tomzvládnou tři písemky a k tomu ještě referát o knize. A přemýšlet, kdojim to srdce zlomil. A proč. Zvlášť kdyţ je mi jasné, ţe kdyby chodilina jinou školu, zlomil by jim nejspíš srdce někdo jiný, tak proč si tobrát tak osobně? Kdybych chodil na jinou školu, nikdy bychnepoznal Sam ani Patricka ani Mary Elizabeth ani nikoho jinéhokromě svojí rodiny.O jedné věci bych ti snad povědět mohl. Byl jsem v nákupnímcentru, protoţe tam poslední dobou chodím. Posledních pár týdnůtam chodím kaţdý den a pokouším se přijít na to, proč tam chodíostatní. Je to takový osobní výzkum.123Byl tam jeden chlapeček. Mohly mu být tak čtyři. Hrozně brečela pořád volal mámu. Nejspíš se ztratil. Pak jsem viděl nějakéhostaršího kluka, kterému mohlo být tak sedmnáct. Myslím, ţe chodína jinou školu, protoţe jsem ho nikdy předtím neviděl. Tenhle staršíkluk, který vypadal dost drsně, měl koţenou bundu a dlouhé vlasy atak, kaţdopádně přišel k tomu chlapečkovi a zeptal se ho, jak sejmenuje. Ten chlapeček odpověděl a přestal brečet.Potom s ním ten starší kluk někam odešel.O chvíli později se ozvalo hlášení, ţe matka se má dostavit nainformace, kde na ni čeká její syn. Tak jsem šel k informacím, abychviděl, co se bude dít.Řekl bych, ţe maminka chlapečka hledala uţ dost dlouho,protoţe přiběhla k informacím, a kdyţ ho uviděla, rozplakala se.Pevně ho objala a říkala mu, aby uţ nikdy neutíkal. Pak poděkovalatomu staršímu klukovi, co ho našel, a ten starší kluk na to akorátřekl: „Příště si ho kurva líp hlídejte."Pak šel pryč.Pán s knírkem u informací nebyl schopen slova. Ani ta maminka.Chlapeček si utřel nos, podíval se na svoji mámu a řekl:„Já chci hranolky."Maminka se na něj podívala, přikývla a oba odešli. Tak jsem šelza nimi. Došli do sekce, kde jsou restaurace a občerstvení, a dali sihranolky. Chlapeček se smál a celý se upatlal od kečupu. Jeho mámamu utírala pusu a mezitím potahovala z cigarety.Díval jsem se na ni a zkoušel jsem si představit, jak asi vypadala,kdyţ byla mladá. Jestli je vdaná. Jestli toho chlapečka plánovala, neboto byla nehoda. A jestli je v tom nějaký rozdíl.Viděl jsem tam i další lidi. Staříka, který seděl sám. Mladou dívkus modrými očními stíny a rozpačitým výrazem. Malé děti, kterévypadaly unaveně. Tatínky v pěkných kabátech, kteří vypadali ještěunaveněji. Slečny a mladíky u pokladen restaurací, kteří vypadali, ţenemají uţ ţádnou vůli k ţivotu. Pokladny se dál otvíraly a zavíraly.Lidé dál platili a brali si zpět drobné. Přišlo mi to dost znepokojivé.Tak jsem se rozhodl, ţe si najdu nějaké jiné místo a pokusím sezjistit, proč tam lidé chodí. Bohuţel tu moc takových míst není.Nevím, jak dlouho se ještě obejdu bez kamarádů. Dřív to šlo docela124dobře, ale to bylo předtím, neţ jsem poznal, jaké to je, mít kamarády.Občas je o dost lehčí nevědět. Je to lehčí, kdyţ stačí dát si s mámouhranolky.Jediný člověk, s kterým jsem za poslední dva týdny promluvil,byla Susan, holka, která na základce, kdyţ ještě měla rovnátka,chodila s Michaelem. Viděl jsem ji, jak postává na chodbě, a kolem níbyla skupina kluků, které jsem neznal. Všichni se smáli a dělalisexuální naráţky a Susan se ze všech sil snaţila smát se s nimi. Kdyţviděla, jak k nim jdu, její tvář „zpopelavěla". Bylo to skoro, jako by sinemohla vzpomenout, kým byla před dvanácti měsíci, a určitěnechtěla, aby ti kluci věděli, ţe mě zná a ţe jsme bývali kamarádi.Celá skupinka ztichla a koukala na mě, ale já si jich vůbec nevšímal.Akorát jsem se podíval na Susan a řekl jsem jenom:„Chybí ti někdy?"Neřekl jsem to nějak zle nebo vyčítavě. Prostě jsem jenom chtělvědět, jestli na Michaela ještě někdo vzpomíná. Abych řekl pravdu,byl jsem nějak divně zhulený a nedokázal jsem se té otázky zbavit.Susan byla v rozpacích. Nevěděla, co dělat. Bylo to poprvé odkonce minulého školního roku, co jsme spolu promluvili. Řekl bych,ţe ode mě nebylo fér ptát se jí v takové společnosti, ale nikdy jsem jineviděl o samotě a fakt jsem potřeboval znát odpověď.Nejdřív jsem si myslel, ţe za její prázdný výraz můţe překvapení,ale kdyţ ani po chvíli nezmizel, došlo mi, ţe to tak není. Najednoumi svitlo, ţe kdyby byl Michael pořád tady, Susan by s ním nejspíš uţdávno nechodila. Ne ţe by byla špatný člověk nebo byla povrchní čizlá. Ale věci se mění. A kamarádi odcházejí. A ţivot se kvůli nimnezastaví.„Promiň, ţe jsem tě obtěţoval, Susan. Mám teď těţký období. Toje celý. Doufám, ţe se máš líp," řekl jsem a šel jsem pryč.„Kurva, to je ale magor," zašeptal jeden z těch kluků, kdyţ jsembyl asi na půl cesty pryč z chodby. Spíš to jen tak konstatoval, neţ ţeby to myslel zle, a Susan nic nenamítala. Nevím, jestli bych dneskaněco namítal já sám.S pozdravemCharlie
