23. srpna 1992Milý příteli,poslední dva měsíce jsem byl v nemocnici. Teprve včera měpustili. Doktorka mi řekla, ţe mě máma s tátou našli, jak sedím domana gauči. Byl jsem úplně nahý a prostě jsem se díval na televizi, kterábyla vypnutá. Říkala, ţe jsem vůbec nemluvil a na nic jsemnereagoval. Otec mě dokonce proplesknul, abych se probral, a to násnikdy nebije, jak jsem ti uţ psal. Ale nepomohlo to. Tak mě odvezlido nemocnice, kde jsem byl i tenkrát, kdyţ mi bylo sedm a umřelateta Helen. Řekli mi, ţe jsem týden nemluvil a nikoho si nevšímal.Dokonce ani Patricka, který mě nejspíš během té doby navštívil. Topomyšlení je dost děsivé.Pamatuju si akorát, jak jsem dával dopis do schránky. A potomvím, jak jsem seděl v lékařské ordinaci. A vzpomínal jsem na tetuHelen. A rozbrečel jsem se. A doktorka, která se ukázala jako mocmilá paní, mi kladla otázky. A já jsem odpovídal.Fakt se mi o těch otázkách a odpovědích nechce mluvit. Ale taknějak jsem došel k tomu, ţe všechno, co se mi zdálo o tetě Helen,byla pravda. A po čase jsem si uvědomil, ţe se to dělo kaţdousobotu, kdyţ jsme se dívali na televizi.Prvních pár týdnů v nemocnici bylo dost těţkých.178Nejtěţší bylo sedět v ordinaci, kdyţ doktorka říkala mámě státou, co se stalo. Nikdy jsem neviděl mámu tak plakat. Nebo tátutak rozzlobeného. Protoţe nevěděli, ţe se to děje, kdyţ se to dělo.Ale od té doby mi doktorka pomohla vyřešit spoustu věcí.Ohledně tety Helen. A ohledně mé rodiny. A kamarádů. A mě.K tomu, jak jsou věci teď, vedla dlouhá cesta a ona byla fakt skvěláprůvodkyně.Nejvíc ze všeho mi ale pomohly chvíle, kdy za mnou mohlychodit návštěvy. Moje rodina, včetně bratra a sestry, za mnou v těchdnech vţdycky chodila, dokud bratr nemusel zpátky do školy, abyhrál fotbal. Potom za mnou chodili bez bratra a bratr mi posílalpohledy. V tom posledním dokonce psal, ţe si přečetl můj esej oWaldenu a ţe se mu moc líbil, coţ mě fakt potěšilo. Zrovna jako kdyţjsem poprvé viděl Patricka. Na Patrickovi je nejlepší, ţe i kdyţ ječlověk v nemocnici, on je pořád stejný. Prostě dělá vtípky, aby sečlověk cítil líp, místo toho, aby se vyptával a člověk se pak cítil hůř.Dokonce mi přinesl dopis od Sam, ve kterém Sam psala, ţe se chystápřijet koncem srpna, a jestli uţ na tom budu líp, vezme mě sPatrickem na projíţďku tunelem. A ţe tentokrát můţu stát vzadu nakorbě, jestli budu chtít. Tyhle věci mi pomohly víc neţ cokolivjiného.Dobré byly taky dny, kdy jsem dostal nějaký dopis. Moc pěknýdopis mi poslal děda. A taky prateta. A taky babička a prastrýčekPhil. A teta Rebecca mi dokonce poslala květiny s pozdravem, nakterém byli podepsaní všichni bratranci z Ohia. Bylo milé vědět, ţena mě všichni myslí, stejně jako bylo milé, kdyţ Patrick přivedl nanávštěvu Mary Elizabeth a Alici a Boba a ostatní. Včetně Petera aCraiga.Řekl bych, ţe jsou zase kamarádi. A já jsem rád, ţe jsou. Stejnějako jsem rád, ţe většinu povídání obstarala Mary Elizabeth. Protoţemi pak přišlo, ţe věci jsou zas o něco normálnější. Mary Elizabethdokonce zůstala o něco dýl neţ ostatní. A já jsem byl hrozně rád, ţesi s ní můţu popovídat o samotě, neţ odjede na Berkeley. Stejně jakojsem byl rád, kdyţ se na mě před dvěma týdny přišel podívat Bill sesvou přítelkyní. Budou se v listopadu brát a chtějí, abych jim přišelna svatbu. Je prima, ţe se člověk má na co těšit.179Ţe věci zas budou v pořádku, jsem začal cítit ve chvíli, kdyţrodiče odešli a bratr se sestrou tu zůstali se mnou. Bylo to někdy včervenci. Dost se mě vyptávali na tetu Helen, protoţe jim se nejspíšnic takového nestalo. A bratr vypadal fakt nešťastně. A sestravypadala fakt naštvaně. A to byla ta chvíle, kdy se věci začalyprojasňovat, protoţe uţ tu nebyl nikdo, koho bych měl nenávidět.Myslím tím to, ţe jsem se díval na bratra a na sestru a říkal jsemsi, ţe moţná jednoho dne budou strýček a teta, tak jako i já budustrýček. Tak jako naše máma a teta Helen byly sestry.A můţeme třeba sedět a divit se a jeden kvůli druhému se cítitmizerně a vyčítat spoustě lidí to, co udělali nebo neudělali nebo conevěděli. Nevím, ale řekl bych, ţe se vţdycky najde někdo, komumůţeš něco vyčítat. Moţná ţe kdyby je děda nebil, máma by nebylatak zakřiknutá. A moţná by si nevzala tátu, kterému se násilí příčilo.A moţná bych se nikdy nenarodil. Ale já jsem moc rád, ţe jsem senarodil, tak nevím, co na to všechno říct, zvlášť kdyţ to vypadá, ţemáma je se svým ţivotem spokojená, a já nevím, co jiného by mohlčlověk chtít.Přijde mi, ţe kdybych vyčítal tetě Helen to, co udělala, muselbych taky vyčítat jejímu otci, ţe ji bil, a tomu rodinnému příteli, ţe sní něco měl, kdyţ byla malá. A tomu, kdo měl něco s ním. A Bohu,ţe tomu všemu nezabránil a nezabránil ani věcem, které jsou dalekohorší. Nějaký čas jsem to tak dělal, ale teď uţ to prostě dělatnemůţu. Protoţe to nikam nevede. Protoţe o to tu vůbec nejde.Takový, jaký jsem, nejsem jenom kvůli tomu, co se mi zdálo otetě Helen a na co jsem si vzpomněl. Na to jsem přišel, kdyţ jsemměl klid. A myslím, ţe je důleţité si to uvědomit. Věci jsou pakjasnější a líp drţí pohromadě. Nechápej mě špatně. Vím, ţe to, co sestalo, je důleţité. A nesmím na to zapomínat. Ale je to podobné, jakokdyţ mi doktorka vyprávěla tu historku o dvou bratrech, kteří mělitátu, co hrozně pil. Z jednoho bratra vyrostl úspěšný tesař, který senikdy nenapil. Ten druhý skončil jako alkoholik a byl na tom stejnějako jeho otec. Kdyţ se prvního bratra zeptali, proč nepije, řekl, ţekdyţ viděl, co to udělalo s jeho otcem, nechtěl nic takového nikdyzaţít. Kdyţ se zeptali druhého bratra, řekl, ţe se nejspíš naučil pít potátovi. Takţe mám pocit, ţe jsme tím, kým jsme, ze spousty různých180důvodů. A na většinu z nich moţná nikdy nepřijdeme. Ale i kdyţnení v naší moci změnit to, odkud pocházíme, pořád si můţemevybrat, kam směřujeme. Pořád můţeme něco dělat. A můţeme sesnaţit, abychom s tím byli spokojení.Myslím, ţe kdybych měl někdy děti a ty by byly nespokojené,nikdy bych jim nevykládal o tom, jak v Číně strádají a takové věci,protoţe to nic nezmění na tom, ţe nejsou spokojené. A i kdyţ je natom třeba někdo daleko hůř, nic to nezmění na tom, ţe ty jsi na tomzrovna takhle. Dobře nebo špatně. Třeba jak říkala moje sestra, kdyţjsem byl nějakou dobu v nemocnici. Říkala, ţe se fakt bála, jaké tobude na vysoké, ale kdyţ uváţí, čím jsem si prošel já, cítí se teď kvůlitomu fakt hloupě. Ale já nevím, proč by se měla cítit hloupě. Takyjsem se bál. A fakt si nemyslím, ţe jsem na tom o něco líp nebo hůřneţ ona. Nevím. Je to prostě jiné. Moţná je dobré vnímat věci vnějakém kontextu, ale někdy je myslím ten jediný kontext v tom, ţejsme fakt tady. Jak to říkala Sam. Protoţe je v pořádku, ţe něco cítíš.A ţe jsi přitom tím, kým jsi.Kdyţ mě včera propustili, máma mě odvezla domů. Byloodpoledne a ona se mě zeptala, jestli nemám hlad. A já jsem řekl, ţejo. Pak se mě zeptala, na co bych měl chuť, a já jsem jí řekl, ţe bychměl chuť jít k McDonaldovi, jako jsme chodili, kdyţ jsem byl malýa byl jsem nemocný a nešel jsem do školy. Tak jsme tam šli. A bylohrozně pěkné být zas s mámou a jíst hranolky. A později ten samýden sedět u večeře s rodinou a cítit, ţe věci jsou prostě tak, jakvţdycky byly. To na tom bylo úţasné. Ţe ţivot jde dál. Nepovídalijsme si o ničem závaţném ani nezávaţném. Prostě jsme bylispolu. A to stačilo.No a dneska šel otec do práce. A matka nás se sestrou vzala,abychom sestře ještě na poslední chvíli obstarali pár věcí, neţ za párdní odjede na vysokou. Kdyţ jsme se vrátili, zavolal jsem Patrickovi,protoţe říkal, ţe by měla přijet Sam. A Sam zvedla telefon. A bylohrozně krásné slyšet její hlas.Potom přijeli v Samině pick-upu. A šli jsme k Big Boyovi, jakojsme vţdycky chodívali. Sam nám vyprávěla, jak se měla na škole,a zdálo se, ţe je to tam fakt vzrušující. A já jsem jí vyprávěl, jak jsemse měl v nemocnici, coţ moc vzrušující nebylo. A Patrick vtipkoval,181abychom se cítili v pohodě a mohli mluvit otevřeně. Kdyţ jsmeodtamtud odešli, nasedli jsme do Samina pick-upu, a přesně jak Samslíbila, jsme jeli do tunelu.Asi půl míle před tunelem Sam zastavila a já jsem si vlezl dozadu.Patrick pustil rádio fakt nahlas, abych ho slyšel, a jak jsme tak jelik tunelu, poslouchal jsem muziku a myslel jsem na to všechno, co mikdo řekl za poslední rok. Myslel jsem na to, jak mi Bill řekl, ţe jsemvýjimečný. A jak mi sestra řekla, ţe mě miluje. A jak mi to řekla mojemáma. A dokonce i táta a bratr, kdyţ jsem byl v nemocnici. Mysleljsem na to, jak o mně Patrick řekl, ţe jsem jeho kamarád. A na to, jakmi Sam řekla, ţe mám něco dělat. A být fakt tady. A prostě jsemmyslel na to, jak je skvělé mít kamarády a rodinu.Kdyţ jsme vjeli do tunelu, nezvednul jsem ruce, jako bych letěl.Prostě jsem nechal vítr, aby mě šlehal do tváře. A rozbrečel jsem sea zároveň jsem se usmíval. Protoţe jsem prostě musel myslet na to,jak moc jsem miloval tetu Helen, protoţe mi kupovala dva dárky.A jak moc chci, aby byl dárek, který koupím mámě ke svýmnarozeninám, fakt výjimečný. A jak moc chci, aby sestra a bratr aSam a Patrick a vůbec všichni byli šťastní.Ale hlavně jsem plakal, protoţe jsem si najednou jasně uvědomil,ţe to já tu stojím v tunelu a vítr mě šlehá do tváře. Nestarám se o to,jestli uvidím rozzářené město. Vůbec na to nemyslím. Protoţe teďstojím v tunelu. A jsem fakt tady. A to stačí, abych se cítilnekonečně.Zítra začne můj druhý rok na střední. A věř tomu, nebo ne, faktse ho vůbec nebojím. Nejsem si jistý, jestli budu mít čas psát dalšídopisy, protoţe moţná budu mít dost práce s tím, abych se „zapojil".Takţe kdyby se ukázalo, ţe tohle byl můj poslední dopis, věř miprosím, ţe se to u mě vyvíjí dobře, a i kdyby ne, tak se to brzy obrátík lepšímu.A věřím, ţe s tebou to bude taky tak.S pozdravemCharlie
