,, Sledujte, jak padá hvězda!" rozkřikl se.
,, Mori in timore.'' praskla jsem na něj. Jen se mi chladné vysmál.
,, A co ty, Maio Rosierová, bojíš se smrti?"
***
Vždycky jsem v životě hledala nějaký cíl. Ať už to byli NKÚ, OVCE nebo ovládnutí mudlů...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Každý cíl by měl sloužit účelu většímu, než je on sám." - Pavel Konečný
Bylo mi tehdy asi šesnáct, když jsem se přidala ke smrtijedům. Přidala jsem se k nim spolu s Rabastanem. My dva, proti celému světu, jako vždycky. Byla jsem teprv třetí žena v jejich řadách a byla jsem na to hrdá, stejně jako na to, že jsem byla nejmladší smrtijed vůbec. Byla to pocta. Bratr byl na mě hrdý, stejně jako otec. Už jsem pro něj nebyla jen druhorozené dítě, co mu zabilo manželku, aby se vůbec mohlo narodit. Najednou jsem byla odvážná Maia, co byla ochotná zemřít, pro nový svět.
Dokončila jsem školu a stala se smrtijedem na plný úvazek. Milovala jsem to. Sice jsme zničili domy, zabíjeli lidi, rozdělování rodiny, ale já opravdu věřila, že vše co děláme, děláme pro nás, pro náš lid. Pro vyšší dobro. Aby kouzelníci nemuseli žít ve stínech, ve strachu že je někdo z mudlů odhalí...
Nikdy jsem nezklamala, nikdy jsem nesešla na scestí, nikdy jsem nezradila. Když náš Mistr zmizel, vydali jsme se ho hledat. Já, Rabastan, Rodolphus, Bellatrix a mladý Barty.
Mysleli jsme, že by něco mohli vědět bystrozoři Frank a Alice Longbottomovi, členové Fénixova řádu. Čekali jsme na ně před jejich domem. Ani je nenapadlo, že by jsme po nich mohli jít, vyšli si ven, ruku v ruce. Docela chápu, proč je vůbec nenapadlo, že by ně měl někdo spadeno. Pán Zla, náš Mistr, zmizel, většina smrtijedů byla mrtvá nebo zradila.
Evane, doufám že bys byl hrdý, nezradila jsem, jako třeba Malfoy. Mám tě ráda, bratříčku, nezapomenu na tebe, odpočívej v pokoji i se svou milovanou Kath.
Můj bratr zemřel pár dní po Mistrově pádu i se svou ženou Kathlin. Zabili je Longbottomovi, když se odmítli vzdát. Jsem na ně hrdá.
Myslela jsem na Evana, když jsem mučila Alici Longbottomovou. A poslední co to mudlomilka slyšela bylo mé: ,,Za Evana a Kath." Franka Longbottoma Bellatrix přestala mučit až potom co nás našli bystrozoři. Zbláznil se stejně jako jeho žena.
Spustil se tvrdý boj, pro nás předem prohraný, bylo jich moc. To jsem poznala, když mě Moody chytil pod krkem. Byla jsem poslední. Bellu drželi svazanou, můj milovaný Rabastan byl v bezvědomí stejně jako jeho bratr a mladej Barty se vzdal. Srab.
Moody mě že srdce nenáviděl. Zabila jsem mu totiž ženu a dceru. A on se mi to teď chystal vrátit. ,, Sledujte, jak padá hvězda!" rozkřikl se.
,, Mori in timore.'' praskla jsem na něj. Jen se mi chladné vysmál.
,, A co ty, Maio Rosierová, bojíš se smrti?"
,, Ne, a taky vím, že nezemřu. Ještě ne. Zabiješ mě, a skončíš vedle těch, které tak nenávidíš.
,, Pravda, Rosierová, nezabiju tě, ale budu u toho, až budeš, šílená že samoty a z mozkomorů, umírat."
,, To se nestane. Náš Mistr se vrátí a osvobodí nás, své nejvěrnější, co ho nezapřeli a odmění nás!"
,, Ty, Rosierová se živá z Azkabanu nedostaneš. To ti přísahám."
,, Uvidíme." řekla jsem, ale to už jsem se v bezvědomí sesunula na zem.
Soudili nás a odsoudili, přesto jsme vyšli že soudní síně s hlavou hrdě vzpřímenou, stejně jako jsme vešli do Azkabanu. Já, Bella, Rab, Rodolphus a Barty.
***
V Azkabanu jsme byli patnáct let. Patnáct let jsme čekali až se nás Mistr vrátí. Týden za týdnem, měsíc za měsícem a rok za rokem.
Rab měl celu naproti mě. Byli jsme si tak blízko a zároveň tak daleko. Patnáct let, běž jeho hřejivé náruče, bez jeho rukou, kterýma mě hladil po tváři a pletl mi vlasy. Nakonec jsme se ale dočkali. Mistr si pro nás přišel, otevřel nám dveře od cel. Pomalu jsem doklopýtala k Rabovi. Byla jsem volná a Mistr se vrátil. Svět se měl na co těšit.
