Po probděné noci kvůli nočním můrám si jako obvykle nachystal levné lupínky s mlékem, které jedl na gauči před televizí, kde tentokrát vysílali jen něco o opravě mostu spojujícího hlavní třídu a long avenue.
Když se nachystal, rozhodl se ještě předtím, než vyjde zaklepat na Ryana. Jako obvykle žádná reakce. Tentokrát to ale nechtěl nechat jen tak být a zašel si zpátky do bytu pro nouzové klíče od Ryanova bytu.
Odemkl dveře a vstoupil do chodby. Neslyšel ani neviděl žádnou známku toho, že by tam Ryan byl. Vypadalo to, že někam odešel. Na delší dobu. Zavolá na něho. Co jiného mohl čekat než ticho.
Boty byly perfektně srovnané v botníku, kabáty a bundy pověšené na věšáku a podlaha nejspíše nedávno vytřená. Což bylo krajně podezřelé, protože Ryan byl taky trochu nepořádný. Projde chodbou do kuchyně spojené s obývákem a letmo se porozhlédne kolem.
Vypadá to, že Ryan po sobě neumyl nádobí, ale to ho nijak nevyvedlo z míry, spíš naopak. Jinak všechno ostatní vypadalo naprosto v pořádku. Přestal přemýšlet nad uklizeným bytem a začal se dívat po Ryanovi, i když byl přesvědčený, že v bytě není. Snad by mu nevadilo, že mu tady takhle šmátrá.
Do koupelny ani nemělo smysl se dívat, tak zamířil rovnou do Ryanova malého pokoje. Opatrně otevřel dveře a uviděl spícího Ryana. Asi je jen nemocný, proto nezvedal telefon a nechodil do práce, pomyslel si. Ještě od dveří na něj promluvil. Když ale přišel blíž, zjistil, že se příšerně zmýlil. Zkusil s Ryanem zatřást, ale byl úplně chladný a ani se nehnul. Josh z šoku zamrzl na místě. Nemohl tomu uvěřit. Ne. To ne.
