Když dorazil na stanici, začal se rozhlížet po kanceláři, kam se má dostavit. Ještě byl úplně otřesený a cítil se jako v transu, tudíž byl poněkud zmatený. Byl to zvláštní pocit. Bolel. Pocítil ale i jiný zvláštní pocit, a to že ho někdo pozoruje. Ohlédl se a spatřil muže v černém kabátě.
,,Vy nejste odsud že?" otázal se muž.
,,Ne."
,,Tak co tady pohledáváte?" obořil se na Joshe.
,,Hledám kancelář 454c." Snažil se vyznít co nejnevinněji.
,,Zde jsou kanceláře jen do čísla 400. Zbytek je ve vedlejší budově." Řekl nevlídným hlasem.
,,Dobře, děkuji"
Co nejrychleji vyšel z budovy a začal se rozhlížet po vedlejší budově. Žádná policejní budova tam nestála, jen jakási malá šedivá budova, která vypadala, že už ji dlouho nikdo neudělal nový nátěr.
Pokud toto měla být ta budova, kterou hledal, tak na ní nebyla jediná známka toho, že by měla mít něco společného s policií. Žádná cedule. I tak Joshovi něco říkalo, že je to ona. Adresu mu nedali, takže doufal, že je dobře.
Vstoupil a spatřil, temnou chodbu se spoustou dveří. Procházel chodbou a prohlížel si čísla vyryté do kovových destiček a přibitých na dveřích. Došel na konec chodby, kde na dveřích bylo napsáno číslo 426c. Už toho měl dost. Byl naštvaný na lidi, co ho přijímali, protože mu ani neřekli adresu. Otočil se, že se vrátí a najde si jinou práci, když vtom uvidí dveře bez nápisu. Nijak si jich nevšímá a se špatnou náladou se vrací chodbou zpět.
Najednou ho vztek přejde a napadne ho, že za těmi dveřmi může být schodiště do prvního patra, protože tahle budova nebyla přízemní.
Znovu se otočí a dojde ke dveřím. Otevře je, a ukáže se, že měl pravdu. Za dveřmi bylo schodiště. Byl jsem moc unáhlený, pomyslí si.
Vyjde schody nahoru a tam se objeví další chodba, tentokrát více osvětlená díky oknům na obou koncích. Přesto tady bylo příšeří.
Konečně našel kancelář, kterou hledal. Lehce zaklepal a ozvalo se nevlídné:
,,Dále!"
Vešel tedy do dveří a v malé tmavé místnosti osvětlující jen světlo slabé lampy uviděl sedět na kancelářské židli naštvaně vyhlížejícího muže v hnědém obleku.
,,Jdete pozdě Collingwoode. Posaďte se prosím, a ať už se to neopakuje."
,,Omlouvám se pane-''
,,Herbertson, Stephen.''
,,Aha, budu se snažit, aby se to už nestalo. Víte, nemohl jsem najít vaši kancelář.''
,,Budiž tedy. Takže, trochu si vás ještě prověřím o vašich schop-''
,,Víte pane Herbertsone, chtěl jsem vás o něco požádat. Můj přítel Ryan_________ umřel nejspíše z neznámých důvodů. Přirozená smrt to nejspíš být nemohla, protože byl ještě mladý, víte, bylo mu 34. Mám podezření, že to byla vražda.
,,Aha, no a jste si jistý, že neměl žádnou vážnou nemoc?'' zničehonic změnil výraz ve tváři.
,,Ne, tím jsem si jistý.''
,,Dobře, v jaké situaci jste na jeho smrt přišel, měl nějaké známky fyzického napadení?''
,,Ležel v posteli a žádné úrazy neměl.'' Joshovi se o tom nemluvilo dobře. Potřeboval čas, aby to psychicky zpracoval a vyrovnal se s tím. To ale někdy může trvat i několik let.
,,Dobrá tedy, dejte mi prosím chviličku.'' Došel k telefonu a chvíli střídavě mluvil do sluchátka. Zavěsil a vrátil se zpátky na svou židli.
,,Mluvil jsem s šéfem a říkal, že pokud byste toho byl schopný, velice by nám pomohlo, kdybyste si tento případ vzal kvůli nedostatku zaměstnanců v tomto oboru. Myslím, že další prověřování nebude nutné, snad to zvládnete. Bohužel budete muset pracovat sám, není detektivů nazbyt, ale kdykoli budete potřebovat pomoc nebo radu, můžete se dostavit ke mně do kanceláře, popřípadě do kanceláře vedle. Žádný určitý čas, kdy musíte mít případ vyřešený, není. Dám vám ale radu na začátek – všímejte si detailů, snažte se najít co nejvíce možných důkazů a zařiďte si pohřební službu. To je prozatím vše. Dejme tomu, že toto bude vaše zkušební doba pod sníženým platem. Děkuji, že jste se dostavil. Na shledanou.''
,,Na shledanou.''
Josh si po cestě domů se mu honily v hlavě myšlenky jako – Je to celé na mě. Ryan už tu není. Co se to děje. Co komu udělal. Proč mu to někdo udělal. Proč. Má snad Ryan nějaké tajemství, se kterým se mi nikdy nesvěřil? Ať už to bylo cokoli, Ryan byl vždycky na všechny hodný a milý, nikdy snad nikomu vážně neublížil, snad jen když se ve třetí třídě popral se spolužákem. Co teď mám bez něj dělat.
Jelikož neměl žádný časový limit, rozhodl se, že se případu začne věnovat později. Do toho bytu se nechtěl v nejbližší době vracet, ale zároveň se chtěl pomstít tomu, kdo Ryana zabil.
Mezitím zařídil pohřeb a dal vědět jeho rodičům, kteří mu ze začátku nechtěli věřit, jemu staršímu bratrovi a pár spolužákům z vysoké školy, se kterými se občas bavili. Naštěstí téměř nikdo z nich nebydlel moc daleko od Lyonu, takže většina z nich potvrdila, že přijde.
