Vím že to zní jako klišé
Ale už to nechci (jako vždy) odkládat na příště
Tak si sedni a poslouchej mě tiše
Možná že jsem si tu lásku k tobě jenom vynutila
Možná že mě k tomu moje osamocena duše donutila
Možná že to je všema těma zamilovanýma co prochází kolem
Ale jak už sis z těhle slov doufám odvodila
Nehodlám svoje city k tobě dal schovávat pod stolem
Chtěla bych ti vyjmenovat všechno
Ale protože by mi ani tisíc stránek nestačilo
Nejde to tak snadno
Každopádně začala bych u usměvu
Kterej mi vždy věnuješ hned při příchodu
Pak tu jsou taky tvoje nejkrásnější modré oči
Kvůli kterým se mi vždy celej svět zatočí
A co teprve tvoje zlaté vlasy
Vlasy co jsou vrcholem tvojí krásy
A i tak jsem ještě neskončila
Protože tu jsou tvoje ruce které bych do těch svých ráda uchopila
Nebo klín do kterého bych si ráda hlavu položila
A všechny myšlenky rázem stranou odhodila
Abych pravdu řekla
Nevím proč vlastně tahle sloka
Nevím proč to tu teď vlastně píšu
Když to všechno zase radši schovám do šuplíku
Možná že nepřijdu si pro tebe dostatečná
Možná že se trochu bojím být tvoje slečna
Já vážně nevím
Ale asi mám strach že se k tobě zkrátka nehodím
Asi bych se měla smířit s tím že jsem jen obyčejná holka z Prahy
A ty ta co svým úsměvem vždy rozradostní celé davy
ČTEŠ
Středem vesmíru
PoetrySbírka moji vlastní básnické tvorby do které může občas něco přibýt. Básničky bývají většinou melancholické a depresivni takže asi nic u čeho by ses zasmála, ale i tak doufám že se bude líbit.
