Felix je už od mala jiný než ostatní kluci okolo něj. Většina kluků se věnuje sportu, tanci, umění, herectví a další.. Jenže Felix? Felixe to už od dětství táhne ke zvířatům. Především ke koním. V Koreji začal chodit do stájí už od svých 12 let a za...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
｡˚ ✧
„Neprovokuj nebo ti narvu hlavu do toho květináče“
✧ ˚｡
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
⏧·₊̣̇.
FELIX POV
₊̣̇·⏧
Bylo další ráno.. Ale víkend už je za dveřmi! Jupí. Dneska je pátek, takže škola tak dlouhá nebude. Jo.. ještě abych se vrátil k včerejšímu dnu.
Minho přišel během chvilky a společně mi pomohl s Fargem do stáje. Dle mých pokynů se mu povedlo koně odsedlat a vyčistit. Všechny věci odnesl na své místo a mně pomohl se obléknout zpátky do svého normálního oblečení.. Až na jezdeckou mikinu. Skrz tu ruku jsem to radši nesundával.
A pak se semnou vydal do nemocnice. Kupodivu mě hned vzali na rentgen a tam se potvrdila zlomenina.. Super. Mluvil jsem s doktorem, dostal jsem sádru a do 20 minut jsem vypadl z nemocnice. Za měsíc mám kontrolu, takže žádné jezdectví a jiné sporty.. Achjo.
Doma máma celkem šílela, ale pak se uklidnila, protože se mohlo stát něco horšího. Táta to vzal v pohodě a všichni jsme se připravili na celý měsíc, kdy budu mít sádru a budu trošku neschopný v nějakých věcech.
Bude mi pomáhat hlavně Minho, ty první dny, pak by to už mohlo být lepší. No a taky jsem dostal nějaký prášky na bolest, kdyby náhodou.. tak ať to mám u sebe. Jinak vše bylo v pohodě.
A teď zpátky do reality.. Právě teď se nacházím venku, nebo-li jdu s Minhem do školy. „Zvládneš to tam? Jak si říkal.. Yeonjun tam teď není, tak se chci ujistit, že vše bude v pohodě. Na oběd za námi zase přijď jo?“ ptal se bratr.
„Neboj, budu v pohodě. Nejsem malé dítě a umím se o sebe postarat, budu muset být opatrný. A učitelovi na tělocvik to vysvětlím. Na oběd přijdu a pak půjdeme společně domů“ usmál jsem se na něho.
„Dobře. Můžeme si pak skočit na nějaký zákusek, aby ti bylo lépe. Dlouho jsme nikde nebyli“ usmál se na mě zpátky a pohladil mě po hlavě. „To by bylo super hyung!“ radostně jsem si poskočil.. ale úsměv mi brzo spadl, když jsme se nacházeli už před školou.
