Cvičitel

Kapitola 28 - Pod palbou

Fairy

Oligarcha se pousmál a začal tleskat. „To jsou moji bojovníci za svobodu, ale nezapomínejte na to, že já jsem ten milosrdný. Jestli mě zklamete, tak skončíte jako matka té zrádkyně. Běžte si hrát na vojáky, nebo běžte dělat to, co dělá dnešní mládež. Je mi to jedno, ale neodcházejte z paláce pro zahraniční návštěvy."

Fairy nevěděla, co má dělat. Poprvé v jejím životě byla naprosto bezradná. Nevěděla, co se stane a ani si nedokázala představit, jak se tam dopravy a jaké budou příležitosti k útěk.

„Nemysli si, že tě budu jenom tak poslouchat ty tlustý pse." Soll se pokusil k němu rozběhnout, ale okamžitě k němu přikročil voják a začal ho mlátit pažbou pistole, dokud se nepřestal hýbat.

„Tohle se už nebude opakovat. Vycvič si toho svého kamaráda! Stráže, odveďte naše nové spojence do jejich komnat a paláce pro hosty." Oligarcha je začal rukou odhánět.

Gelert, Xena a Ravel nesli Solla. Stráže je vedli hromadou chodbiček. Fairy odhadovala, že prošli do jiné budovy, jelikož scházeli hluboko dolůa cítila zatuchlý vzduch. Pak zase vyšli nahoru.

„To bude vaše." Poznamenal jeden strážce. Všichni se otočili a odešli. Uslyšeli, že se za nimi zavřely těžké dveře na zámek.

Fairy přišla k prvnímu pokoji a lehla si na postel. „Jsem po dnešku unavená. Do jiného pokoje dejte Solla a ostatní to tu prozkoumejte. Najděte dveře, a nebo cokoliv jiného, díky čemu by se dalo utéct. Zmapujte to tu a nahlašte mi to. Díky."

Mezitím, co Fairy a Soll spali, tak ostatní prohledávali jejich vězení. Zjistili, že jediný východ je tam, kde přišli. Okna tu nebyla, takže jim jediné světlo poskytovaly honosné lampy se svítícími kameny. Budova měla celkem pět místností. Tři z nich byly pokoje na spaní. V jeden z nich byl menší, ale byla v něm jenom jedna postel a byl hezčí, také podle všeho měl sloužit pro to, aby se tam ubytoval hlavní vůdce výpravy. Zdobila ho bohatá výzdoba, stolky a zlaté ornamenty. Druhé dva pokoje byly béžové a byly v ní čtyři dvoupatrové postele. Čtvrtá místnost byla koupelna se záchodem, ve které tekla jenom studená voda. Poslední byla jídelna a společenská místnost, která byla ze všech největší. Nacházely se v ní křesla jídelní stoly a v neposlední řadě starý model hologramu, který se musel používat ještě hodně dávno.

Fairy se na to podívala: „Tady je to teda extrémně zastaralý. Za tohle by se styděla i největší chudáci v mém státě." V jejich zemi to bylo tak, že pokud jsi neměl dost dobré věci, tak tě byli schopni vystrnadit z města. Všichni včetně Fairy věděli, že normální lide nemají nejmenší šanci přežít tam venku.

Hologram zapraskal a rozsvítil se: „Než budeme schopni vyrazit, tak nám to ještě zabere čas. Vy se tu do té doby dobře bavte a odpočiňte si. Musíme vyrobit nové lodě a obnovit pěchotu.
Vaše zvířata jsou v budově vedle vás, ale z určitých důvodu je k vám teď nemůžeme pustit. Pamatujte si, že je máme.
Budeme vám nosit tři jídla denně. Doufám, že si najdete zábavu."

Fairy se zapřemýšlela. Od toho, co získala Auroru, tak se od ní neoddělila na tak dlouho jako teď. Podívala se po ostatních a i na nich poznala, že tu nebude co dělat.

Mohli jenom ležet nebo chodit jako zvěř v kleci. Neměli ani na chvilku soukromí. Jediné místo, kde mohl mít člověk klid byl záchod, ale ten byl tak malý a smrdělo to na něm tolik, že se tam nedalo vydržet. Jídlo, které jim přinesli po několika hodinách jejich zajetí bylo tolik, že by se z toho najedli dva lidé, ale oni si to museli rozdělit pro pět.

Po prvním dni byli všichni o něco podrážděnější. Nejenom, že jim vadilo to, že nemůžou dýchat čerství vzduch, který byl venku, ale Fairy poznala, že oddělení od jejich zvířat jim škodí. Věřila, že někteří lidé, kteří mají starší pouto se svým zvířetem by to oddělení mohli snášet mnohem lépe, ale oni na to nebyli zvyklí.