Cvičitel

Kapitola 2 - Vyvrhel

Soll

,,Solle, vstávej! Jdou po nás." Zakřičel můj kamarád, kterého jsem včera potkal.

Už zase po nás šli naši skvělí severoameričtí policisté. Tvrdě bojovali proti bezdomovcům.

,,Sbohem příteli." Řekl jsem a rozběhl jsem se jiným směrem než on.

Žádné přátelství mi nevydrželo moc dlouho. Nevadilo mi to. Měl jsem rád samotu a ten klid. Byli jsme v podzemí a schvávali jsme se před nějakou válkou. To bylo jediné, co jsem věděl. Byl jsem sirotek od sedmi. Rodiče mě najednou nechtěli. Teď je mi třináct a jediná, co si pamatuju ze svého života před ulicí bylo to, že jsem na rok chodil do nějaké školy pro vrahy. Byl jsem jeden z mála bezdomovců. Všichni tu totiž žili v blahobitu. Byli bohatí a jídla i léků byla spousta.

Utekl jsem jim. Všude se tu potulovali bohatí lidé, kteří nevěděli co dělat a tak vyhledávali rvačky.

,,Chlapečku. Ty špinavče. Jak to, že nejsi doma?" Řekl a já jsem věděl, že budou problémy.

Vytáhl nůž a řekl: ,,Pojď bojovat."

Neodporoval jsem mu, postavil jsem se do bojového postoje a začal okolo něj kroužit. Neustále prováděl výpady, ale marně. Vždy jsem se jim vyhnul. Po chvíli už mě to přestalo bavit, tak jsem se rozhodl zaútočit. Pří jeho dalším výpadu jsem ho popadl za ruku a nůž jsem mu vyrval z ruky. Nečekal jsem na nic jiného, provedl jsem klamný výpad a při příštím výpadu, tentokrát nefalšovaným jsem mu probado hrudník a s ním srdce skrz na skrz.

Nijak to se mnou neotřáslo. Na tohle jsem už byl zvyklí. Poprvé, když jsem někoho zabil, asi v osmi letech, tak jsem byl otřesený. Za nedlouho jsem si na to zvykl. Kdo chce přežít, musí bojovat, zabíjet a vítězit.

,,Rychle sem! Je tu vrah." Zařval někdo, až jsem nadskočil.

Rychle jsem se rozběhl pryč. Najednou se otevřeli dveře a někdo mě vtáhl do domu.

Kopal jsem kolem sebe. Snažil jsem se dostat pryč.

,,Klid chlapče." Řekl nějaký ženský hlas. ,,Já ti nechci ublížit."

To mě konečně uklidnilo a já jsem se zklidnil.

,,Jdi se umít. Kolik let žiješ dlouho na ulici?" Zeptala se mě.

,,Šest let." Řekl jsem jí.

,,Jejej. To je let. Cítím, z tebe, že jsi cvičitel. Potom až se umyješ a najíš, tak ti řeknu něco o cvičitelích"

To bylo skvělí. Konečně jsem se mohl dozvědět něco o mojí budoucnosti. Do teď jsem žil jenom ze dne na den.
,,Tak mohli bychom začít?" Zeptali jsem se té stařenky.

,,Jak se jmenuješ? Já jsem Elizabeth." Řekla mi Elizabeth

,,Já se jmenuji Soll ." Řekl jsem jí.

,,Tím pádem začneme. Stihl si chodit do školy než jsi nedobrovolně odešel na ulici? Zeptala se mě Elizabeth." Jeden rok jsem chodil do nějaké školy pro vrahy." Řekl jsem jí.

,,To je dobře. Tvoje škola je vlastně škola života. Na ulici jsi se naučil všechno kromě střelby. Jsou školy pro myslitele, atlety a vrahy. Každý má nějaké zvláštní schopnosti. Myslitelé se ve škole učí logice, taktice, technice, a diplomacii, velet a samozřejmě malovat. Atleti se ve škole učí vzpírání, lezení po stromech a skalách, zápasy, skoky, běh a zpěv. Vrahové se učí střelbě, přežití v divočině pak prostě prozkoumávat a jak být správní vrahové." Řekla a zašla pro jídlo. ,,Jen si dej, co sníš." A pak pokračovala: ,,Pak tu máme menšinu lidí kteří umí cvičit zvířata z povrchu země. Zvíře si ho samo najde na povrchu země. Ti se dělí do tří skupin nejnižší, střední a nejvyšší. Nejnižší umí cvičit jeden druh savců, jiný než šelem. Střední umí cvičit jeden druh savců šelem, kromě vlků, hirare, tygra, hyeny, jezevce a medvědů. Nejvyšší umí cvičit buď: vlka nebo hirare nebo tygra nebo hyeny nebo jezevce a nebo medvěda. Nemůže vycvičit vyšlechtěné zvíře jako psi a může mít jen jedno. To je taková výjimka nejvyšších cvičitelů a ti podle legend můžou mít víc jak jednoho, ale stejného druhu. Nejvyšší nejsou moc jistí, protože o nich vypravují jenom legendy." Řekla mi Elizabeth.