Columbijský bordel

PROLOG

Přes překážky ke hvězdám!
Per aspera ad astra.
Latinské přísloví


CÉLINE

Měla jsem rozmarný nápad najít si svědky z ulice. První dva pokusy se nezdařily. Ještě teď jsme měli s Cortadem husinu z toho páru ve vlaku. Nevzdala jsem se a vydala ven, ve svatebních šatech.
Do třetice všeho dobrého.
Porozhlédla jsem se a před vchodem zahlédla mladý pár. Od pohledu se moc neznali. Možná se dnes seznámili. Energie, podle kterých jsem slušně odhadovala lidi kolem sebe a rozhodovala se podle nich, mně napomohla i dnes. Oba měli pohodové aury, i když jsem cítila, že měli za sebou těžké chvíle.
Líbili se mi.
Přišla jsem za nimi, Cortado mě následoval.
„Dobrý večer, neruším?"
„Kdepak, nevěsty nosí štěstí, neříká se to? Třeba je mé štěstí teď a tady," odpověděl mladík.
„Děkuji, jsem Céline a toto je můj budoucí muž. Neměli byste chuť nám ještě dnes naší svatbu odsvědčit? Mám ráda spontánní akce...," začala jsem opatrně a zasvětila trošku do situace.
„Tak jo," mukla Veronica, tmavovlasá, exotická dívka.
„Jdeme do toho," potvrdil Orze.
„Super, máme svědky," zazubil se Cortado radostí a všichni jsme se vydali k helikoptéře. Spolu se dvěma muži z ochranky, kteří patřili k posádce.
Cestou se zvědavě se vyptávali na akci a mě ani nenapadlo se zeptat, co tady dělali a jestli jsme nerušili. Měli jsme konečně svědky, tak jsem se na chvilku rozhodla být sobecká.
„Takže ty ses vážně vzdala celé výhry a věnovala ji na charitu? Nemluví se tady teď o nikom jiném," obdivně se se mnou bavila Veronica, když došla řeč na kasino a rozbití banku.
„Já už přece vyhrála muže svých snů," přitulila jsem se ke Cortadovi, „A co vy dva, patříte k sobě?" koukla jsem na Orzeho, který na Veronice mohl oči nechat.
„Rádi bychom," zaculil se Orze. Byl velmi dobře stavěný, dokonale upravený, opálené pleti. Musel se ženám hodně líbit.
„Já už svoji lásku prožila," vyslovila se hodně smutně Veronica, když nastoupila do kabiny. Sedla rovnou k okýnku. Nemohli jsme si nevšimnout jejího žalu, protože ty její oči...
„Kam vůbec letíme?" zajímala jsem se, ale Cortado docela mlžil.
„Chtěl jsem, aby to pro tebe bylo dokonalé," hlesl, pyšně přistoupil a pilot nastartoval motory. My jsme si nasadili sluchátka, abychom mohli dál mezi sebou komunikovat. Cortado seděl vedle mě. Byla temná noc, z nebes svítilo nekonečno hvězd a dominoval tomu načervenalý měsíc.
Nenápadně jsem mu dala ruku do klínu a maskovala svatební kyticí jeho problém po mé nenápadné provokaci. Nemohl mi nic říct. Ani pošeptat. Mikrofon by nás zradil.
„Cél," zasténal po dalším mém náznaku a naši svědci zpozorněli.
„Jen se už nemůže dočkat, až bude v chomoutu," zachránila jsem situaci.
Orze se nenápadně snažil Veronicu sbalit. Šel na to moc pěkně, ale cítila jsem z ní, že byla nějak blokovaná. Musela si zažít něco hrozného, snad jsme měly více společného, než by nás obě napadlo.
Měla růžovou auru, která znamená citlivost, jemnost, sentimentalitu, ale i marné toužení. Možná i narušený vztah k realitě, ale byla dobrý člověk. I Orze měl dost za sebou, jeho zlatá i žlutá barva vyjadřovala vlastnosti inteligence, moudrosti, disciplíny a vřelý vztah k lásce. Oba měli jedno společné. BOLEST!
(Chudák s ní bude mít hodně práce, ale když vydrží... kdo ví. Třeba ledy roztají.)
Helikoptéra šla na přistání a nám se naskytl úchvatný pohled na Fly Geyser, která je na soukromém pozemku v Nevadě. Tak toto bylo to překvapení, které pro mě můj nastávající gangster chystal?
„Páni, o tomto jsem jen četla. Kdo jste, že vás sem majitel pustí?!" vyvalila bulvy Veronica a Cortado se jen tajemně zaculil. O tajném mafiánském společenství se přece nikomu nevykládalo...
Před obrovským gejzírem byla nachystaná cestička z ohnivých loučí.
Tato zvláštní a svým způsobem nepřirozená krajina mohla existovat někde na sopečném Jupiterově měsíci, ale tady?
„Nadpozemské země jsou na Zemi vzácné, ale existují, proto jsem to tady vybral."
Vypadalo to tady tak, jak by Země mohla vypadat při vzniku.
„Pro Céline jsem musel zajistit mimořádné místo. Teplé a sírou odolné bakterie se živí vroucí vodou z gejzíru. Proto je to zde tak impozantní."
Celý gejzír byl nádherně nasvícený a my tady měli dokonalé soukromí pro obřad.
„Všechno je nachystané, Cortado," vystoupil připravený Guru z temného stínu a rozsvítil překrásně nazdobený oltář, před kterým byl připravený kněz. Úchvatný gejzír na obzoru předváděl svoji sílu. Dokonalé.
Fotograf i kameramani nám dělali snímky svatby na památku a my už tak měli oči jen pro sebe.
Pak pustili melodii, kterou jsem pro Cortada nachystala já. Moje vlastní ASMR, svatební hudba lásky.
„Toto je naše soukromá píseň, jen pro nás. Ode mě." Políbila jsem ho, naposledy, jako svobodná slečna.
Do prostředí parádně zapadla. Společně jsme došli ke knězi, naši svědci byli po našem boku.
Za třpytu měsíce a ohnivého nasvícení magického prostředí se všichni soustředili na naše vyznání lásky.
„Ano, beru," odpověděl Cortado knězi a gejzír lehce zabublal.
Když jsem řekla ano já, gejzír vybouchl, jako by zpečetil můj souhlas.
„Teď už jsi moje navždy," vyslovil láskyplně můj manžel.
BUCH! Znovu gejzír odpověděl snad nejvyšším výstřikem.
„Můžete políbit nevěstu," vyzval kněz Cortada. Naše rty se nejdříve lehce propojily a jazyky zpečetily naše sliby i celé vyznání. Po chvíli se polibek změnil v dychtivý chtíč.
Teď jistě Coro litoval, že jsme tady nebyli sami. Určitě by si to se mnou rozdal přímo u gejzíru.
„Prohlašuji vás za manžele Minea, gratuluji."
Sice jsme tady moc lidí neměli, ale i přesto nám zatleskali. Největší aplaus šel z gejzíru vody, který najednou nešel zastavit.
„Děkujeme, že jste s námi prožili náš důležitý den. Zveme vás všechny na zítřejší oběd. Dnes se vám nemohu věnovat. Těším se na svatební noc!" ukončil Cortado obřad a společně jsme se vrátili k helikoptéře.
„Veronico, Orzo, děkujeme, že jste nám byli za svědky. Tady...," vytáhla jsem z kabelky plastové destičky, kterými jsem rozbila v Kasinu bank, „Toto si vezměte. Pro štěstí." Každému jsem dvě dala. Ostatní plastové karty jsem později předala oddávajícímu knězi.
Asi jsem jim vyrazila dech, protože dlouho nikdo neměl slov.
„Ne, to nejde! Dárky bychom vám měli dát my!" prolomila ticho Veronica a bránila se daru i s Orzem.
„I kdepak, my tady ze Cél máme všechno jinak. Budeme rádi, když zítra přijdete," uzavřel diskusi Cortado a odvezli svědky zpět.
Hořela jsem nedočkavostí a tolik se těšila na svatební noc.
„Vítej doma, moje ženo."
„Myslíš v dočasném domově? Doma jsme na Sicílii," zašklebila jsem se na mého manžela.
„Říkej tomu, jak chceš, ale ten dům je tvůj, Cél. Já si domy nepronajímám. Já je rovnou kupuji a toto je jeden ze svatebních darů pro tebe, lásko moje největší."
„Miluji tě, Coro."
„Miluji tě, Cél. Víc něž můj život."
Znovu se naše rty setkaly, atmosféra mezi námi zhoustla. Cortado mě vzal do náruče a hrdě odnášel domů přes práh.

NÁSLEDUJÍCÍ DEN

CÉLINE

„Páni, vy jste vážně přišli? A v tak veselé náladě," zaslechla jsem Orzeho, který nesl obrovskou a malou kytici.
Hned za ním šla i Veronica, která uštědřila poznámku: „Vidíš? Měli jsme se vsadit. Vypadají odpočatě."
„Ta velká kytice je pro Veronicu, ta malá pro tebe. Ne, vlastně naopak!" žertoval Orze.
„Ano. Od svědků se hodí svatební dar. A co dát lidem, jako jste vy," prohrábla si Veronica vlasy a předala balíček.
„To jste si vůbec nemuseli dělat škodu," poděkoval Cortado a já zvědavě nakoukla dovnitř.
„Páni! No páni," vytřeštila jsem oči. Na to, že se neznáme ani 24 hodin. Objala jsem je oba dojetím.
„Kruci, ode mě dostala dům a takovou radost neměla," zamumlal ten můj hnidopich. „Co jsme to vlastně dostali?"
„Máme vlastní hvězdu! Koukej," vytáhla jsem certifikát a vesmírnou lampičku na baterky, kterou jsem rozsvítila. „Musím to vidět ve tmě, zhasněte světla!"
„To asi nepůjde, jsou na čidla...," zazněl další hlas za námi.
Domerico.
(Co ten tady dělá?!)
Pak mi došlo, že původně plánovaná svatba byla na dnešek, vždyť jsme tady měli ještě ubytování. Ale proč zrovna teď byl tady?
„Ty tu snad na nás číháš jak důchodkyně na pavlači," poplácal ho po zádech Cortado.
„Pozval jsem se na svatbu, pamatuješ? Mohl jsi teda své nevěstě pořídit lepší šaty," rýpnul si do mého sifónového mini modelu.
„Byla to spontánní akce. Pardon. Už jsme manželé. Od půlnoci," odsekla jsem a odvedla si naše svědky ke stolu v salónku. O to překvapenější jsem byla, když se k nám připojil.
„A co tady v Las Vegas podnikáš?" zaslechla jsem na něj mířenou otázku.
„No mně to tady tak trošku patří. Expandoval jsem. Spíš mi prozraď, kdo je ta půvabná tmavovláska, když už jsi tu svoji ženu okroužkoval," vyzvídal.
(Ajaj! Cítím souboj dvou alfa samců. Veronico, měj se na pozoru. Domerico nebo Orze? Jeden z nich může být ten pravý...)


CORTADO

Majetnicky jsem si Céline hlídal. Až nápadně si rozuměla s tou dívkou, co nám odsvědčila svatbu, ale s těma mužskými tady...
Cítil jsem se tady jak třetí kohout v příliš malém prostoru pro nás všechny.
„Takže ty jsi zdravotní sestřička? To je milé. A co děláš ty, Orze?" zajímala se Céline.
„No já... Ehm... Raději bych pomlčel," zdržoval se od tématu Orze.
(Ale, ale... Copak jsi zač?!)
„Jen to řekni, nemáš se za co stydět," popichovala ho Veronica.
„Já včera jen zastupoval za kamaráda. Striptér není mé povolání."
„Eh!" Céline zaskočil nápoj, kterým se zrovna osvěžila.
(Sakra! Ještě aby očumovala jiné svaly.)
„Copak ty jsi neměla na rozlučce se svobodou striptéra? Teda Cortado, ty své ženě nic nedopřeješ," dloubnul do mě Domerico.
„Eh!" zaskočilo jídlo i mně.
„Takže ty jsi měla včera rozlučku se svobodou, Veronico? Budeš se vdávat?"
„Ne! Já se nikdy vdávat nebudu. Já na vdavky nejsem. Sestra tady měla rozlučku a tento debil mě vzal na parket místo sestry. Vlastně, než jste přišli, slušně jsme se venku hádali, že?!" pohlédla na svého parťáka.
Domerico mi nenápadně a tlumeně žadonil do ucha: „Zajímavé. Cortado, dáš mi pak na tvoji svědkyní adresu?"


CÉLINE

I když se Veronica vážně snažila, stejně jsem tak smutné oči na ženě nikdy neviděla. Vyměnily jsme si na sebe kontakty.
(Tuto dívku chci ještě v životě vidět...)
Domerico i Orze se div o její pozornost neporvali. Docela nás ten souboj o ni s Cortadem bavil. Jen jaké měl Orze doopravdy povolání, jsme se zatím nedozvěděli.
(Ale co, sama mám mafiána. Jsem dcera gangstera, kterého jsem zabila. Horší to už být nemůže. Nebo může? Sériový vrah? Ne, to neodpovídá jeho auře...)
Oběd byl za námi a my se konečně vydali k odchodu.
Jenže!
Veronice to na mramorové dlažbě podklouzlo. Domerico i Orze ji oba chytili. Zároveň. Docela trapas.
Cukaly mi koutky. Ti dva by si snad nepodali ani ruce a teď drželi oba Veronicu, každý z jedné strany.
Společný kyslík, který dýchali, houstl. Kdyby měli u sebe zbraň, jistě by je vytasili proti sobě jak ve westernu.
Rozloučili jsme se a namířili k našemu vozu. Veronica je určitě zvládla sama.
Byla jsem nadšená z nových kamarádů a věřila, že na společné další již naplánované akci se ještě více spřátelíme. Vždyť my jsme mohli všechno, neomezovali nás finance, zákony ani další překážky.
(Bude zábava. Nebo ne? Co když jsme nezvratně změnili osud?)