Cigarettes after.. what? |Dnf|

4. Kavárna

George pov

Vystoupím na zástavce a dál k domu jdu pěšky.
Když dojdu, odemknu si a padnu dovnitř.
Znovu hodím tašku do kouta a sednu si na gauč.
Asi za hodinu bych měl jít na brigádu. Takže mám čas pro sebe.

Příští týden máme jet na nějaký výjezd se třídou.
Je to na 3 dny. Lhát nebudu, moc se mi tam nechce.
Chodit někam na výlety mě zrovna moc nebere.
Spíš bych prospal celý dny, kdybych mohl a nic by mi v tom nebránilo. Ta představa usnout na pořád.
Je to děsivé, ale zároveň hodně zajímavý. Prostě něco jako dlouhý šlofík, akorát trvá věčně.

-

Kavárnu mám od sebe jen kousek, takže můžu tak za 5 minut vyrazit. Ze skříně popadnu zástěru a připravím si další potřebné věci.

Vycházím z domu. Zase prší.. super. Deštník jsem nechal doma, takže budu zase celý promočený.
Už vidím před sebou kavárnu. Vstoupím do ni a všechny pohledy se upřou na mě. Fakt to nenávidím.
Snažím se to ignorovat a jen projdu kolem do místnosti, kam může jen "staff only". Tam se také převléknu a dám tašku do skříňky. Skříňku zavřu a jdu se postavit za pult. Jsem rád aspoň za tuto práci. Jinak bych doslova neměl nic.

-

Blíží se hodina, kdy zavíráme. Do kavárny přijde však někdo koho bych tu fakt nečekal. Ale zároveň bych si přál, aby se tu nikdy nezjevil.
„Ty vole! No ne! Davidsone! Ty děláš tady v kavárně jo?" zní to, jak kdyby se mi vysmíval do ksichtu.
„Ano, Jacku. Dělám tu. Neměl jsi být náhodou na odvykačce?" trochu do něj rejpnu.
„Už ne. Těš se ve škole! Teď mi udělej espresso." řekne a já mu na to jen kývnu.

Jack se vlastně na jedné párty sjel tak moc, že jim tam zkolaboval. Zavolali mu záchranku a v nemocnici se jeho rodiče rozhodli, ho poslat na odvykačku. Clay tam byl taky. Jsem rád, že se jemu hlavně nic nestalo. Co bych bez něj dělal.
Stejně si myslím, že Jack jen tak nepřestane.
Jednou začneš a už nikdy nepřestaneš.

Podávám mu jeho espresso. Vezme si to a odejde, ani nepoděkuje. Typický Jack. Nikdy nezdravil, ani neděkoval. V podstatě od malička byl s ním už problém. Rodiče ho chtěli dát několikrát po sobě do děcáku. Ale to se však nestalo, sice nevím proč, ale možná to je kvůli tomu, že by si to pak vyčítali.
Beztak to byl mamánek.

Ale zase co já bych dal za takový rodiče. Fakt jsem ji měl rád. Ani jsem si nevšiml, že mi ukápla slza.
Někdo další přišel. Clay. Co ten tu dělá?
„Jaj ahoj, Georgi. Co tady děláš tak pozdě?" spustí hned jak přijde, „Pracuji, co jiného?" odpovím.
„Co ty tady děláš?" zeptám se zase já jeho. Chvíli se odmlčí. „Přišel jsem si pro jedno kafe." ušklíbne se,
„To mi dedošlo, hale. Jaký?" optám se ho a usměju se. „Cappuccino, prosím." u toho se trochu pousměje. Ach jo, Clayi tohle mi nedělej.

Podávám mu jeho Cappuccino a oba se rozloučíme.
Odejde a já můžu pomalu zavírat. Nikdo tu už moc v tuhle hodinu nechodí, takže můžu zavřít.
Otočím ceduli "open" na "closed", a pak se to odeberu do místnosti se převléct a vzít si věci.

-

Dojdu před dveře a odemknu. Tašku hodím vedle botníku a zamířím si to do kuchyně.
Udělal jsem si kávu, jelikož potřebuju být ještě chvíli vzhůru. Dojdu na balkón a sednu si na židli, na kterou sedávám poslední dobou často.
Vytáhnu cigaretu z kapsy a zapálím. Přiložím k ústům a vdechnu prapodivný kouř, který zanedlouho vydechnu. Nahořklá chuť se rozplývá v krku.
Divím se, že jsem se ještě neudusil.

Tato chvíle je teď jen pro mě a moje myšlenky.
Aspoň můžu přemýšlet co dál, a jestli nějaký "dál" vůbec někdy bude. Usrknu z kávy, kterou jsem si udělal. Aspoň v něčem jsem dobrý. Uchechtnu se.

Skočit z balkónu mě taky už napadlo, ale neudělal jsem to. Chtěl jsem se podřezat, taky jsem to neudělal. A proč? Protože se bojím.
Nemám vůbec komu se svěřit. Vlastně když nad tím přemýšlím, tak nemám ani s čím. Co bych jim tak řekl? "No já mám depky", ne.
Nesnáším svoje tělo, nesnáším svůj vzhled, a vcelku nesnáším celý svůj život.

Ale ano, deprese mám. Teda myslím si to. Poslední dobou se všechno změnilo.
Nemám chuť něco dělat. Dříve bych chodil ven 24/7, ale teď? Teď už ani to. Jediná opravdová činnost která mě baví je spánek. Něco jako safe place.
Když spím, všechny "problémy" zmizí. Miluju spánek.

Málokdy se opravdu zasměju. Vždy je to takový falešný úsměv, smích. Už je to doba co jsem se naposledy opravdu zasmál. Chybí mi to, to všechno.
Doba když jsem nemusel řešit nic, jen to kdy můžu jít ven. Žádný starosti ani povinnosti.

Cigaretu dokouřím a poklepu o popelník. Poslední zbytek kávy dopiju a hrnek odnesu do kuchyně.
Měl bych si tu uklidit. Ale jak? Když nemám žádnou motivaci.

Jdu do koupelny s tím, že si dám rychlou sprchu.
První věc, zrcadlo. Kruhy pod očima jsou větší a větší. Koukni se do toho šuplíku. Mozku, zmlkni. Vím o co se snažíš. No tak, jenom jednou. Fajn.
Otevřu šuplík a vytáhnu z něho ostrou stříbrnou čepel. Rozbalím ji a vytáhnu.
No tak Georgi, jenom jednou.

⛔️ Přejedu tím po kůži. „Kurva!" syknu, protože jsem zaryl čepel docela hluboko. Dobrý už stačí.
Nebo, tak ještě jednou.⛔️

„Já jsem fakt asi nemocný."

-

Znovu mě vzbudí budík.
Posadím se a promnu si oči. Zývnu, protože jsem zase naspal málo. Nemohl jsem totiž usnout.
Nevadí, poškolní napík to jistí.

- 917 slov
🧟‍♀️