Cigarettes after.. what? |Dnf|

2. Basket

George pov

Přijel jsem domů a první věc, co jsem udělal, krom teda hození tašky do koutu je, že jsem si šel zapálit.
Taky přemýšlím, že si asi dvě cigarety vemu s sebou na to hřiště. Abych se tam kdyžtak nějak odreagoval, kdyby náhodou se něco stalo.

-

Už budu na cestě na hřiště. Nechci tam, ale zase nechci zklamat Claye. Mám ho rád, tak přeci bych ho nezklamal.
Obouvám si boty, zamknu barák a vyrážím. Cestou si už zapálím jednu cigaretu. Aspoň trochu toho nikotinu v krvi v tuto chvíli potřebuju.

Z dálky už vidím hřiště a na něm nějaký lidi.
To jsou asi oni. Z dáli to nejde moc poznat, ale i tak si myslím, že to jsou oni. Více se přibližuju ke hřišti.
Úzkost je stále silnější a silnější.
Neboj se, bude to vše v pohodě. Jen si pokecají a ty budeš kouřit.
Tohle si opakuji pořád dokola, ale i tak to vůbec nepomáhá

Clay se už rozbíhá naproti mě. Obejme mě já jeho nazpět.
„Co je Georgi. Vypadáš nervózně, jsi v pohodě?" zeptá se mě, co mě pustí. „Jo jasně! Jsem, proč bych neměl?" lháři.
„Dobře tedy, ale jsem rád, že jsi přišel." usměje se.
Já jsem mu úsměv oplatil.

-

Jsem tu ani ne 10 minut, a už chci jít domů. Fakt se tu nudím. Nechápu, proč jsem sem chodil, když doslova hrají basket a já tu jen sedím.
Clay zrovna trefil koš. Basket mu jde, to zase lhát nebudu.

Najednou se od nich odpojí Nick. Super, toho jsem tu zrovna potřeboval.
„Davidsone!" křikne po mně. „Pojď sem na chvíli."

Nic hrozného se nestane, neboj. Je tady Clay. Pamatuj. Ale kdyby přeci jen..
dost!

Vstanu a trochu popojdu k němu.
„Pojď se mnou." no do háje. Na sucho polknu.
Táhne mě to někam do uličky. Taky se ptám proč zrovna sem. No tak jo, ať mě zmlátí.

Stojíme naproti sobě. On však napřáhne ruku a položí ji na moje rameno. To však přitiskne na zeď, která je hned vedle mě. Znovu si stoupne naproti mě.
Mě teď hlavně zajímá to, jestli nás Clay viděl odejít, a nebo ne. Ach jo Clay, teď tě potřebuju, tak kde jsi?

„Takže Davidsone," začne. „Mám na tebe menší otázečku," já jen kývnu na souhlas. „Jedeš po Clayovi?" co že? Jak ho tohle může jen tak napadnout.
„Co že?" odpovím. Facka.
„Nelži, vím, že se ti líbí," odpoví. „Je to můj nejlepší kámoš, to ano, ale proč tě tohle zrovna napadlo?"

Nevím jestli byl dobrý nápad takhle odpovědět, ale co už.

„Nedělej ze mě blbého. Je mi to dost jasný, jsi jen děvka, která si přebírá random kluky, který mu dají jen menší pozornost." au..

Ještě než skončil, kopl mě kolenem do břicha.
„Teď jdi, opovaž se tohle někomu říct. A Clayovi řeknu, že jsi už musel. Kdyby se tě ptal také, řekni to samé. Je ti to jasné?" řekne
Já na něho jen koukám.
„Je ti to jasné?!" zvýší trochu na hlase. Jen zakývám na souhlas.

Už je pryč a moje celé tělo sjede po stěně.
⛔️Co se to se mnou děje?

Moje celé tělo se chvěje. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Je tohle normální?

Co když umírám? Nebo, co když mám infarkt, na který pak zemřu. Ztrácím kontrolu nad svým tělem.
Halo?⛔️

-

Ráno mě znovu probudí budík.
Ale počkat, jak jsem se sem dostal? Nebyl jsem náhodou někde v uličce? Bylo to až moc reálné na to, aby to byl sen.

Trochu si odhrnu triko, abych se podíval na břicho, do kterého mě včera kopl Nick.
Je tam. Modřina způsobena Nickem.
Takže to nebyl sen, ale tak jak jsem se ocitl tady v mé posteli? Tyto věci někdy fakt nepochopím. Počkat, co když mě vzal Clay? Ale ne. To ne. Taky je tu možnost, že jsi jen nepamatuju cestu sem. Jde to vůbec?

Neváhám a jdu se převléct a udělat si hygienu. Dneska bych měl jít na brigádu. Blíží se placení účtu. A já mám sotva na rohlík.

Ještě jsem vám nezmínil, kam na brigádu chodím.
Vlastně je to dost na radnom, ale aspoň si něco přivydělám.
Pracuji v kavárně, kde vlastně obsluhuju lidi. Jak říkám furt lepší než nic.

Znovu se ocitnu na zastávce, čekající na autobus.
Někdy mám myšlenky pod ten autobus skočit. Nevím koho by to vůbec zajímalo. Claye možná trochu, a rodiče? Pche, ti o mě přestali jevit zájem úplně. Hlavně táta, ten odešel pro mléko, a už se nevrátil. Máma, ta mě zase vyhodila v 16 na ulici. No co, teď si žiju sám.

Vystoupím zase před tou školou. Damn.
Clay tu na mě nečekal. Vlastně jsem to i čekal. Rozhlížím se, a asi po chvíli ho vidím. Je tam s ním i nějaká borka, která se s ním, no prostě olizuje.
Ne že bych žárlil, ale chápete mě ne? Ano, nejsem jeho máti, takže si může dělat co chce, ale někde v srdci mě to bolí.

Vejdu do školy a zamířím si to ke skříňkám. Beru si z ní učebnice na první hodinu. Kouknu na rozvrh, který mám nalepený na dveřích od skříňky. Matika, kurva.
Hned první den nám dala úkol a já ho samozřejmě neudělal. Zase bude mít ten její dlouhý proslov o tom, jak jsem neschopný udělat jeden debilní úkol.
Už mě to začíná unavovat, a to jsem tu teprve druhý den. Můžu doufat, že Clay ten úkol udělal. Furt je tu možnost to od něho opsat, ale ne zase do detailu.

Někdo mi dvířka od skříňky "zavře" a mě to bouchne do hlavy. „Au! Tak jsi normální." vykřiknu.
Trochu odstoupím, abych viděl tomu člověku do obličeje. Ten člověk se jmenuje Clay. Kretén, ale zase jsem rád, že vidím zrovna jeho a ne ty jeho "kámoše". „Je vtipné tě vidět naštvaného." řekne mi a u toho se směje. „Haha, fakt vtipné." odseknu.
„Ale no tak zase tak velká rána to nebyla." no jo.
Nejradši by mi mohl dát větší, a já bych padl do bezvědomí.

„Tak pojď na hodinu, doufám, že máš ten úkol." tak nic. „Nemám. Doufal jsem, že ho máš ty." odpovím.
„Kráva. Fakt kdo by dával úkol hned první den?"
netuším.
„Se ptej jí, ne mě." řeknu a oba jsme už ve třídě.

Clay si šel sednout k Nickovi, takže já šel dozadu k oknu. Nebudu lhát, je to celkem vibe tady vzadu.
Vždy si otevřu okno a nechám kolem mě proudit ten studený vánek. Je to příjemné a vždy mě to aspoň trochu uklidní. Zazvonilo na hodinu a učitelka přijde do třídy. Vypadá to, že úplně dobře naladěná není.

-

Před sebou mám ještě poslední dvě hodiny. Tělocvik.
No do háje. Před tím než začne tělák, se to odeberu na záchody. Potřebuji trochu nikotinu v krvi.
Už se to dá nazvat závislostí, ale nezastavitelná.

Otevřu dveře od kabinky, sklopím prkénko a sednu si. Zapík nosím věčně v kapse, takže ho vytáhnu a zapálím si cigaretu.
Na tělák nemám náladu chodit, takže bych klidně celý ty dvě hodiny proseděl tady na záchodech.
Ale nemůžu.

Slyším jak někdo jde. „Davidsone, vím že tu jsi, takže poslouchej." začne neznámí, ale řekl bych, že je to Nick. „Dneska zažiješ peklo!" dokončí větu a kopne do dveří od kabinky, ve které jsem já. Pak odejde.
Nebudu lhát, ale rozbrečel jsem se. Asi bych neměl brečet, spíš se víc zmužit.
Ach jo

- 1210 slov