Cigarettes after.. what? |Dnf|

7. Memories

George pov

Není neděle náhodou o nic neděláním? A já musím do nějaký kavárny, si přivydělat.

Pomalu se připravuji. Mám vše, co potřebuji. Už jsem se měl jít obout a odcházet, ale pozastavil jsem se. Pozastavil jsem se vlastně nad fotkou mě a mojí mámi. Oba se tam tak smějeme.

~ flashback

„No tak Georgi! Co jsi si přál?" ptá se mě mamka, hned potom co sfouknu svíčky na dortu. Dnes mi je totiž 10 let!

„Aby jsme se navzájem neopustili, a byli spolu až do smrti!" Mamka se na mě usmála a objala mě.
„Mám tě moc rád," řeknu a mamka mi odpoví, „já tebe taky."

~ end of flashback

Ani si to neuvědomím, slza mi teče po tváři. Utřu ji.
Do háje! Přijdu pozdě.
Z bytu přímo vyběhnu s tím, že doslova zabouchnu dveře. Upřímně, nikdy v životě jsem takhle rychle neběžel.

-

První hodina za mnou, ještě 4 hodiny a budu volný. Vždy mě tady z toho stání bolí nohy. Hlavně teď doufám, že sem nepřijde někdo ze školy. I když, sem nikdo od nás nechodí. Je vzácnost, je tu potkat. „Davidsone! Soustřeďte se prosím na zákazníky, a ne na to vaše přemýšlení." zakřičí na mě šéf. Zatřepu hlavou. Měl bych si na to dávat větší pozor. Teď se mi to stává poslední dobou hodně často. A teď zase!
„Halo? Můžu si teda už objednat?"
Vyděšeně koukám na brunetu před sebou.
„Eeh, jo, jo! Jasně! Co si dáte?" Bože Georgi!

Žena si objednala a já ji šel připravit objednávku.
„Tak, tady jeden croissant a cappuccino," řeknu co dodělám to cappuccino. Žena si to převzala a šla si sednout. Ani ne chvíle slyším, jak se otevírají dveře. Otočím se a vidím. Niky?
„No ne! Georgi!" Skoro i zaječí.
„Ahoj, Niky," odpovím a přitom se pousměju. „Co si dáš?" Už se radši ptám, než nastane to trapné ticho.
„Překvap mě," řekne a já se na ni zmateně podívám.
„Prostě mi udělej jaké kafe chceš," dodá a já jen kývnu.

Udělám ji espresso, nic jiného mě nenapadlo. Jelikož pak ještě dodala, že to chce s sebou, tak se se mnou pak rozloučila.

-

Pípne mi mobil v kapse. Vytáhnu ho a vidím zprávu, kterou bych ani moc nečekal. Clay?
„Ahoj, Georgi! Nemohl by jsi ven? Teď?"
Můj obličej se změnil na nechápající výraz. Ještě mám tak 1 hodinu.
„Dneska bych mohl, ale teď určitě ne. Jsem v kavárně, zapomněls :D? Pak ti napíšu!"
Odpovím mu. Za pár vteřin odpoví, ale to už mobil odložím a raději se věnuji práci.

Dodělávám poslední objednávku, pak můžu jít domů. Pozastavím se na chvíli. Clay, a jo! Chce se mi vůbec? Ne. A půjdu? Jo. Sice už pomalu nejsme nejlepší kamarádi, ale co.
Předávali poslední objednávku a hned jdu ze sebe strhnout zástěru. Jdu směrem k mému bytu.

Dorazím a druhou věc co udělám je, že napíšu Clayovi, že už můžu. Doufám, že si ze mě nevystřelí. Nevím, proč tak vůbec přemýšlím.
„Dobře! Sraz před školou?" Proč zrovna tam? Nezbývá mi nic jiného, než souhlasit. Prosím, ať se nic nestane. Jdu se dát trochu do kupy.

Převléknu se do comfy oblečení. Ještě se navoním a můžu vyrazit. Clay je už prý na místě, takže si trochu pohnu.

Vidím nějakou postavu, jak na mě mává. Zaostřím a vidím Claye. Zatím to vypadá, že je sám. Přibližuji se on mi jde naproti. Pak se rozeběhne, ale já jdu stále chůzí. Je už tak blízko, ale nezastavuje se, místo toho do mě narazí. Ne "narazí", ale obejme mě. Moje celé tělo stuhne. Nečekal jsem to, ale potřeboval.

~ flashback

„Georgiii!," křičí na mě mamka, když mě vyzvedává ze školy. Běží ke mně s otevřenou náruči.
Ja do ni skočím.

~ end of flashback

„Georgi? Halo?" Už zase.
Trhnu sebou. „Jsi v pořádku?" Zeptá se a já mu kývnu na souhlas. „Tak proč máš oči plné slz?"
To jsem si opravdu neuvědomil, ani nevím co se teď právě stalo. Co se to děje. Zatřepu hlavou.

„No dobře, zajdeme do večerky?" Zeptá se.
„Jo, můžeme," odpovím, ale nechci. Možná bych si mohl koupit aspoň jedny sušenky. Dlouho jsem nic pořádného nesnědl.

-

Nedá mi to, ale musím se zeptat. „No a, proč jsi vlastně chtěl se mnou ven?" On se otočí směrem ke mně. „No, kluci nemohli, takže si mě pak napadnul ty," pousměje se, já sice s ním, ale uvnitř umírám.
Druhá možnost? Nečekaně.

„Jinak, už máš nějakou holku? Nebo aspoň vyhlížíš?"
Zavrtil jsem hlavou na znamení ne, „ale já tě vidím, jak jsi furt s ní." Otočím se na něj, „co že?"
On vyprskne smíchy. „Dělám si srandu! Je mi jasný, že je to tvoje kámoška, nebo ne?" Protočím oči.

„Už se stmívá, měl bych jít a ty taky," řekne, „zítra je totiž škola." Já tam nechci. „Chceš doprovodit?" Zeptá se, „n-ne, to je dobrý," pousměju se. On kývne. Oba se rozloučíme. Dnešek je strašně divný.

813 slov
V dalším díle udělám možná konečně
Clay pov😭