slunce a déšt //jegulus//

nemusíš, jestli nechceš

Reg

Další ráno vše probíhalo úplně standardně.  Vstát, ustlat, vyčistit zuby, obléct se, jít na snídani atd atd.

Reg ovšem celou noc přemýšlel nad včerejší nocí, nad Jamesem. Vůbec nevěděl co si má myslet.

Jakpak si tak šel ze sklepení, ráno před vyučovacím na snídani, se svou obvyklou partou, skládající se z Bartyho, Evana, Cissy, Belly a sem tam se připletl nějaký kluk holek, narazil u hlavních dveří do velké síně na poberty.

Všichni už byli na snídani, jen on si po cestě vázal tkaničku, a tak se zdržel, nikdo na nej nečekal, Evan se ho zeptal jestli nemá, ale řekl mu at jde s ostatníma.

Ajaj, co teď, horečně přemýšlel.

Hodil rychlý pohled na Siriuse, ale ten se zrovna bavil s Lupinem a společně s Petrem se něčemu dost nahlas smáli.

Rychle se nadechl, aby se připravil na takovou maličkost, co se chystal udělat.

A podíval se na Jamese.

James, člověk co byl ztělesněním slunce, tepla a pocitu pochopení a přijetí, se na něj už díval. Na tváři se mu vytvořil lehoučký přívětivý úsměv. 

Reguluse překvapila vlna tepla, co se v něm rozlila.

Dívali se na sebe jen pár sekund, než Poberti odešli se najíst. Reg zůstal ještě chvíli stát na místě, úplně zkoprnělý, tím co se právě stalo.

Však to byl jen úsměv, hloupý pozdrav, nad čím tak promyslíš blbče, říkal si v duchu, když přemohl své nohy k pohybu.

Sedl si ke stolu a nabral si na talíř míchaná vejce. A dal se do jídla.

Párkrát zabloudil očima k nebelvírskemu stolu. Jen tak, protože může, přesvědčoval se. 

Zdálo se mu že se i jednou nebo dokonce dvakrát s ním jeden nejmenovaný nebelvírský chytač spojil pohled a lehce se usmál.

A tak to chodilo celý zbytek týdne. Letmé pohledy, pár úsměvů, ale nikdy slova. Upřímně? Jemu to nevadilo, ty pohledy, né delší než pár sekund, řekly vše. Šla z nich cítit vřelost. Pro Rega to znamenalo víc, než hloupé  "Ahoj."

V sobotu večer, kdy už měl plno učení, byl naštvaný na Bartyho, protože byl celý den, nějaký až moc otravný, se rozhodl upustit páru a jít si něco přečíst na Astronomickou věz, nebo jen v tichu koukat na hvězdy.

Bylo už po večerce, ale on dokázal zůstat skrytý, když chtěl.

Oddychoval tiše do schodů s knihou pod paží, když uslyšel dýchání. Nebyl tam sám. Opatrně vykoukl nahoru, aby zjistil kdo tam je. Uviděl siluetu muže, sedícího v tureckém sedu, zády k němu. Už se chtěl vytratit, že si najde jiné místo a nebude rušit Jamese, ale prkno pod nim zavrzalo, jak přenesl váhu na druhou nohu.

James se otočil a chvíli na něj koukal, snažil se ve tmě odhadnout, koho to vidí a pak kývl. Nic víc.

Reg přemýslel, co má udělat, pomalu vyšlapal pár zbylých schodů a šel kousek k němu. James seděl na dece, vedle sebe napůl snězený toust. Lehce se posunul a Reg začal být nesvůj.

"Klidně odejdu, nevěděl jsem, že tu budeš. Nechtěl jsem tě rušit, promiň"  řekl rychle.

"Hm, mně to nevadí" odvětil James s lehkostí vánku.

Reg si pomalu sedl k němu a knihu položil vedle sebe. V měsíčním světle se leskl její název. Obraz Doriana Graye. Reg měl rád mudlovskou literaturu, i když by to nikdy nahlas nepřiznal.

"Všechno dobrý?" zeptal se Poberta.

Reggie chvíli přemýšlel a došlo mu ze nemusí lhát, stejně by Jamesovi nikdo nevěřil, že se spolu bavili.
"Ani ne, nějakej náročnej den.."

"Chceš o tom mluvit?" zeptal se po chvili. "Nemusíš, když nechceš" dodal když Reggie neodpověděl.

"Asi ne, díky"
"Kdykoliv."

Tak tam tak seděli, zas a znova, v tichu.

James si občas kousl toustu a Reggie po chvili vyslovil tiché lumos, aby měl světlo na čtení.

Nevěděl jak dlouho tam byli. James si v průběhu lehl a odpočíval. Reg přečetl slušný počet kapitol.

Seděli v tichu, ale nebylo to trapné ticho. Oba dva byli sami.. spolu. Nenuceně, klidně, přirozeně.

A Regulusi Blackovi bylo fajn.