chytřejší než mafie

13. - nový domov(1.část)

Když vyjedeme, nastane ticho. Ani jeden z nás nic neřekne. Opřu si hlavu a zavřu oči. Jsem tak unavená, ale nesmim usnout. Nemyslim si, že by mi ublížil, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Vlastně ani nevim co si mám myslet. Je mafián. A po dnešním zjištění nejspíš i můj táta. - Pokud si to nevymyslel. –

Docela by mě zajímalo, jak zjistil, že jsem jeho dcera? A proč to zjistil až teď? Skousnu si spodní ret, abych se uklidnila. Ale tyhle otázky mě tolik netrápí. Ani jejich odpovědi, které zatím nemám. Protože je tu jedna otázka, která mě děsí. A i když na ni hledám všechny srozumitelné odpovědi, žádná se mi k tomu nehodí a nedává logiku.

Proč by někdo, jako je Leonardo, šéf mafie, měl zájem o jeho dceru jen tak bez důvodu? Děsí mě, co všechno za tím může být. Ale furt se uklidňuji tím, že to tak strašný nebude. Že to může být normální důvod jako ten, že mě chce prostě jenom poznat. -Tomu sama nevěříš, že? – Naprázdno polknu a podívám se na Leonarda. Kouká se na silnici a ignoruje mě, jak jen to je možné.

Teď, když mám možnost, si ho pořádně prohlédnu. Po dobu schůzky jsem si toho nevšimla, ale Leonardo vypadá dost vyčerpaně. Jako by se už pár nocí pořádně nevyspal. Nikdy bych si netipla, že takový člověk je mafián. Vypadá úplně normálně. Vypadá jako ty lidi, co každý ráno vstanou, jdou do práce, pak odpoledne přijdou domů za svou rodinou, a ne jako někdo kdo prodává drogy, zbraně a zastřelí každého kdo se mu postaví do cesty. A to je asi účel.

Počkat! Jestliže policie ví, kdo to je, nebo si to aspoň myslí a jen to nemůžou dokázat, tak to znamená, že...Sakra! -To zdaleka nevystihuje do jak špatný situace si se dostala. – Ne, to teda nevystihuje, protože to bych musela být sprostá, hodně sprostá. Což znamená, že jestli se policie dozví, že jsem jeho dcera, tak mě zavřou už jen za to, že s nim vůbec mluvim. – Prosim tě, zase nebudeme přehánět. – Tak tohle je v prdeli. – Nebuď sprostá. – To je pravda, nezavřou mě za to, že s nim mluvim, ale za tu vraždu už nejspíš jo. Ale pokud by mi přálo štěstí, tak by mě třeba nezavřeli. – Jen chci upozornit, že v poslední době to s tím štěstím docela vázne. – Nekaž mi to!

„Wow," vypadne ze mě hned jak uvidim Leonardův dům. Nebo spíš vilu. Obrovskou a...na samotě, protože už jsme pár kilometrů nepotkali žádný dům. Vila je velká, s hodně okny a v tmavých barvách. Černá a tmavě hnědá. Kolem je kamenný plot a je dost vysoký. Přes okna je vidět pohyb uvnitř domu.

„Vystoupíme, nebo tu budeme sedět a kochat se mým domem, kde je mimochodem rozhodně tepleji než tady." Řekne Leonardo a já si uvědomim, že už na ten dům zírám fakt dlouho. A i když je teprve září tak dneska je jeden z těch chladnějších večerů.

„Vystoupíme," odpovím a už vystupuju z vozu. K autu se přhrne nějaký muž a Leonardo mu hodí klíčky s tím, aby šel uklidit auto do garáže. Nemůžu odtrhnout pohled od té vili. Věděla jsem, že v mafii tečou velký prachy, už jen podle toho obchodu, u kterého jsem teď mohla být s Leonardem. Ale vážně jsem si nemyslela, že je jich tolik. Ta vila musela stát miliony, nebo možná ještě víc.

Všimnu si Leonarda, jak se vydal ke vchodu a vyrazím za nim. Dostaneme se do velké prostorné haly, ze které jsem uviděla kuchyň. Protože je hned naproti vchodovým dveřím. Taky si všimnu schodiště, které vede z haly do druhého patra. A i když dům z venku vypadal tmavě tady je naopak světlí. Hodně bílé nebo světlé barvy. Kolem mě někdo projde a odejde ven. Tady člověk nebude mít chvíli klidu. Proč má práci doma? To nemá žádné jiné místo kde by mohly pracovat?

Leonardo dojde nahoru po schodech a já ho následuji. Dojdeme až do kanceláře proti schodišti napravo. Tady už jsem byla. Když mě pořezali přitom boji, tak mě sem Leonardo vzal, aby mi to zašili. Při tý vzpomínce mnou projede divný pocit. Ještě teď to bolí. Pořád tam mám stehy, a ještě se to úplně nezahojilo. Leonardo za námi zavře.

„Tohle je moje kancelář, ale to ty už asi víš," začne a opře se o stůl. Jen přikývnu. Čekám až bude pokračovat, ale on mlčí.

„Takže... jak si zjistil, že jsem tvoje dcera?" zeptám se a rozhlídnu se po pokoji, abych se nemusela koukat na něj. Vůbec se to tu nezměnilo. – Byla si tu před pár dny, ne roky. – Leonardo neodpovídá a já se na něj opět podívám. Kouká na mě a mlčí. Teď si ze mě dělá srandu, nebo se zastavil čas? Chtěl promluvit, nebo aspoň to tak vypadá, když mě přivedl sem.

„Byla to náhoda." To je všechno, co mi k tomu řekneš? Opět čekám, že bude pokračovat, ale jak se zdá, tak vysvětlování není jeho silná stránka. Povzdechnu si.

„Jak to, že si to zjistil až teď?" řeknu už dost podrážděně. chtěla jsem vysvětlení, ale zatím nemám nic.

„No...jak to říct jednoduše?" to se mě vážně ptá nebo si mluví pro sebe? „Každého, kdo chce u mě pracovat si prověřuju." Aha, jasně. Když jsem to nevěděla ani já tak jak on mohl zjistit, že jsem jeho dcera. „Neptej se, nepochopila bys. Bylo to celý mnohem složitější."

„To jak jsme se potkali v tom vězení..."

„Tam jsem to ještě nevěděl. V tu dobu jsem tě ani neznal. Zjistil jsem to nedávno," to znamená, že když mi nabízel tu práci ještě nic nevěděl. Začnu chodit po pokoji. Ale pokud nikde nebylo napsaný, že je můj táta, jakože není, tak by potřeboval mojí DNA, aby věděl, že jsem jeho dcera. Což znamená...

„Při tom boji, jak jsem se zranila. Tam už si to věděl?" neodpoví. Jen se na mě podívá pohledem, že ví, na co narážím a mám pravdu. Ten hajzl mi vzal moji krev. „Ale jestliže si o tom nevěděl, tak proč sis bral tu krev?"

„Říkám, že je to celý mnohem složitější. Neptej se, neodpovim ti," řekne hlasem který jasně říká, že se o tom nebudeme bavit. „Teď máme důležitější věc na probrání." Jako na rozkaz se zastavim a podívám se na něj. Z jeho výrazu nejde vyčíst, jestli je to dobré nebo špatné. A to se mi nelíbí. Donutim se uklidnit a stát na místě.

„Jakou?" zeptám se pomalu s prozíravým pohledem.

„Klid," řekne a na tváři se mu objeví úsměv. „Jde o to, že pro mě teď pracuješ," vydechnu zadržovaný vzduch a uklidnim se. A kvůli tomuhle jsem se stresovala.

„Co s tím?"

„Už pro mě nepracuješ, skončila si." Co!?

„Proč!?" zeptám se naštvaně. Jenom proto, že jsem jeho dcera. Vždyť pro něj ani nic neznamenám. Ani mě nezná.

„Protože si moje dcera!" řekne stejně naštvaně jako já.

„To je skvělý a ty si pán bůh, ne?"

„Ne to ještě nejsem!" vykřikne na celou místnost a přijde blíž ke mně. Je to jako by se můj vztek odrážel od jeho a naopak.

„Dobře," řeknu v klidu a zahledim se mu do očí a přijdu ještě blíž k němu. „Takže, tati," to slovo zdůrazním a on se ještě víc naštve. Pousměju se. A to jsem ještě nic neřekla. „dneska jsem domluvená s kámoškou, že jdeme do klubu, takže doufám, že budeš tak laskavý a odvezeš mě k ní." Každý jedno slovo zdůrazním. „A taky bych ocenila, kdybys mi ukázal můj pokoj," doplnim rychle a udělám krok dozadu.

„Vyjdeš ven, dáš se napravo a furt rovně. To snad najdeš," dořekne a já se otočim a rychle odejdu z jeho kanceláře.