Melanie Bakker, obyčejná, hodná holka, která chodí do školy. Dokud se nepřidá k mafii a nezjistí o sobě pravdu. Co se stane, když se její život od základů změní?
Dominik Alvador, syn Bosse jedné z největších mafií na světě. Teď ho čeká velký úkol a...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V autě mi zase zavolá táta. nechám to dlouhou dobu zvonit. Nevim jestli mu to chci zvednout. Vim, že až dojedu domů tak s nim stejně budu muset mluvit. Ale i tak se mi do toho nechce. Jsem na něj naštvanej. To, že volá Adamovi, aby mě vzbudil, naštval, nebo si se mnou o něčem promluvil, ne, že by mu to někdy vyšlo, na to jsem si zvykl. Ale to, že Adama využívá, aby mě přesvědčil, nebo ho používá proti mně, tak to se ještě nestalo.
„Tati, co je tak důležitýho, že mě budíš v pět ráno, a dokonce mi zavoláš víc jak jednou?" zeptám se hned jak mu to zvednu.
„Taky tě rád slyšim. Kdyby si mi to hned na poprvý zvedl, nemusel bych ti volat víc jak jednou." Chci namítnout, že jsem k tomu měl důvod, ale rozmyslim si to. Stejně by neposlouchal. Když nic neřeknu, tak pokračuje. „A navíc, nemůžu za to, že Leonardo se chce sejít už v šest," my jsme byli s Leonardem domluvený na schůzce? Na dnešek? Asi vážně přestanu chlastat. – Nemyslim, že je to alkoholem. Teda ne tohle. Protože jste domluvený nebyly. – No stejně bych to bez chlastu dlouho nevydržel.
„My jsme byli s Leonardem domluvený na schůzce?" zeptám se, i když vim, že on to vědět nebude. Protože bych to měl vědět já.
„Za jak dlouho přijedeš?" zeptá se a ignoruje tak mou otázku. A já jsem za to rád.
„Jsem na cestě," típnu hovor a nenechám ho nic namítnout. Řekl by mi, že tohle vědět nechtěl. Nebo že to ví i beze mě, že chtěl vědět čas. Jenže jsem si nebyl jistý, jestli bych se udržel. Pořád jsem na něj naštvanej a tenhle rozhovor moc nepomohl. Potřebuju se uklidnit, než to s nim budu řešit. Už teď vim, že to nestihneme vyřešit, než přijede Leonardo. Ale aspoň to téma nakousnu, aby měl o čem přemýšlet. Protože nechci být sám, komu to celý den bude ležet v hlavě. Táta si nikdy přes den neudělá čas na rozhovor. Ani se svym synem. Takže to budeme řešit až večer. A to znamená celý den dumání nad tím, co mu řeknu, jestli na něj budu nasranej dál, nebo se uklidnim, jestli se s nim budu hádat, a spousta dalších podobných myšlenek. Jsem nadšenej. Dnešek začíná fakt bezvadně. Lepší už by to být nemohlo.
Auto postavim před dům a rozhodnu se ho prazatim nedávat do garáže. Dojdu až do tátovi kanceláře a jako vždy sedí za stolem a kouká do papírů. Protočim oči. Nevim co na nich vidí tak zajímavýho. – Jako kdybys ty byl jinej. – Nejsem, bohužel.
„Ahoj,...tati," zvedne hlavu od papírů. Když se na mě podívá, něco mi na tom jeho pohledu začne být divný. Nevim proč, takhle se tvaří furt, ale jako by byl...naštvaný. Asi jsem ho naštval víc než jsem myslel. Ale vůbec mě to netrápí.
„Ahoj,...synu," ušklíbnu se. Já věděl, že se něco děje. Takhle mi neřekl už dlouho. Rád bych věděl, co to znamená, ale nikdy nepochopim logiku používání tohohle oslovení. „Abych ti odpověděl, tak ne s Leonardem nebyla domluvena schůzka. Domluvily jsme ji dnes ráno. Já a Leonardo. Protože ty si mu nezvedl telefon," opře se o opěrku židle. Ani nevim, že mi volal. Musim se potom podívat.
„Omlouvám se," řeknu to tak neupřímně, že by to poznal i hluchej.
„Víš vše o obchodu?" zeptá se a ani se nezaobírá mou neupřímnou omluvou.
„Tati, já ten obchod dělal. Už by si mi mohl začít trochu věřit."
„Věřim ti. Když nejseš po propitý noci a seš mi schopnej vzít telefon."
„Zvedl jsem ti ho," ušklíbne se, ale nic neřekne. Zvedne se a dojde ke mně.
„Jak se dneska máš?" chvíli přemýslim, co to vlastně řekl a jestli jsem slyšel správně. Pak, když mi doje, že se na to vážně zeptal, tak se zasměju.
„Nasraně, děkuju za optání. Jak ty?" zeptám se abych ho poškádlil a ani nečekal, že odpoví.
„To je náhoda, protože já se mám stejně."
„Vážně? No já se mám nasraně kvůli mýmu debilnímu tátovi, kterej využívá moje kamarády k tomu, co on sám se mnou nedokáže vyřešit. A ještě k tomu je to věc, která je dost osobní. Proč ty?" řeknu vážně a změřim si ho pohledem. Chvíli nic neříká a jen přemýšlí.
„Jsem rád, že si to nakous, protože já jsem nasranej kvůli tomu. Chci si s tebou o tom promluvit a taky o mámě, ale ty furt nechceš. Takže mi řekni co mám dělat?-"
„Třeba se se mnou o tom nebavit!" zařvu na něj a skočím mu do řeči. Jen se na mě podívá tím pohledem jako když jsem přišel a mě dojde, že to neni naštvaný pohled. Ale zklamaný, beznadějný, nevim jak ho popsat nikdy jsem ho u táty neviděl. A vlastně u nikoho. Musim odvrátit pohled. Nedokážu se na ten pohled v jeho tváři dívat.
„Tak co s tim chceš dělat?" zeptá se hlasem, který vyjadřuje porážku. A i když neřekl, co myslel "tim" pochopim to.
„Já...potřebuju čas," řeknu a na sucho polknu. Najednou ucítim štiplavou bolest v očích. Ne, teď ne. Zhluboka se nadechnu a zaženu je. Ucítim tátovu ruku na rameni.
„Tohle už mi říkáš šest let, skoro sedm," řekne opět tim hlasem. Mám pocit, že to nezvládnu. Že to nevydržim a srazí mě to na kolena. Opět se zhluboka nadechnu a zavřu oči. V hlavě uslišim její hlas. Nevim, co říká, ale je mi to jedno. Slyšim její smích. Trochu se pousměju. Ale pak to zmizí a já otevřu oči. Vydechnu zadržovaný vzduch a podívám se na tátu.
„Já na to ještě nemám...to se s tebou radši budu bavit o to, jak chceš abych si našel přítelkyni," řeknu bezmocně a táta pochopí že má přestat. I když už nic neřekne pořád má ten pohled.
„Dobře jak chceš. Takže kdy si ji hodláš najít?" řekne vážně a já se zasměju ulevou, že se bavíme o něčem jiném. Že to řekl tak vážně, a přitom to ani tak nemyslí. Táta se přidá a já si oddychnu. A mám pocit, že jsem viděl i jeho si oddychnout.
„Nevim, ale promyslim to. Slibuju," řeknu vážně, když se přestanu smát. Táta přikývne.
„Až si budeš chtít promluvit, tak přijď," tohle slyšim každý rok. Vždycky si chce promluvit, potom to vzdá a řekne mi tohle. Naráží na jeden určitý den a já vim který. Mý narozeniny.
