Melanie Bakker, obyčejná, hodná holka, která chodí do školy. Dokud se nepřidá k mafii a nezjistí o sobě pravdu. Co se stane, když se její život od základů změní?
Dominik Alvador, syn Bosse jedné z největších mafií na světě. Teď ho čeká velký úkol a...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Leonardo po našem krátkém rozhovoru už nepřišel a ani jsem ho nepotkala, když jsem obědvala. Prostě nepřišel. Asi zůstal o hladu. Nebo si to nechal někam přinést, předpokládám, že do kanceláře. A popravdě doufám, že zůstal o hladu.
Sára chce abych s ní znova šla do toho klubu. A i když byla u toho, co se stalo u Alvadorů, nevypadá na to, že by to brala jako výmluvu. Vlastně je jí to jedno. A já se nedivím. Snaží se na to nemyslet a já ji pořád neřekla, že mám postřelenou nohu. Nebyl čas jí to říct. – To je ta nejmarnější výmluva, kterou jsi kdy vymyslela. – Stejně se tomu nevyhnu a budu jí to muset říct. Potkáváme se ve škole a dost pochybuju, že si ničeho nevšimne. Ale nemusím to téma načínat. Když se zeptá, tak jí to řeknu.
Začnu se nudit. Tohle se nestalo od doby, co jsem poznala Leonarda. Je divný se znova pořádně nudit. A pěkně blbý, protože nemám co dělat. Ta noha pořád strašně bolí. Přesně to je to blbý. Kdybych se nenudila tak si toho tolik nevšímám.
Zazvoní mi telefon a na displeji se objeví jméno Sáry.
„Ahoj," řeknu hned, jak jí to zvednu.
„Nazdar," odpoví hned.
„Co se děje, že mi voláš?"
„Půjdeš už do školy? Už to tam totiž bez tebe nezvládám." Ve škole jsem byla naposledy před... ani sama nevim. Prvně jsme měli volno a teď jsem nebyla ve škole kvůli té noze. Leonardo se nijak nezajímal o to, jestli půjdu nebo ne a mě to nevadilo. Ale teď už bych asi měla jít. Už jen kvůli Saře.
„Jo už asi půjdu. Doufám, že si nadšená."
„Jo jsem."
„Aspoň jedna z nás."
„Trochu radosti do toho. Škola je super," řekne ironicky, ani nestihnu nic říct a ona už pokračuje. „Ale teď jiný téma. Dneska deš se mnou do toho klubu."
„To tam s tebou musim jít znova?"
„Jo musíš! A odpověď ne neexistuje!" protočim oči, ale nic nenamítnu. Nechci se s ní hádat, nemám na to ani náladu ani chuť.
„V kolik tam chceš jít?"
„Osmá nebo devátá, ještě uvidim jak to budu stíhat. Takže ty tu v osmu nejdýl v devět budeš!"
„No jo neboj. To ty seš tady ta, co chodí pozdě, ne já."
„Super, takže jsme domluvený," odpoví a úplně ignoruje moji poznámku o její dochvilnosti.
„Skvělý," řeknu, a i když se snažím, aby to vyznělo nadšeně, nevyzní. Už se jen rozloučíme a já budu muset dojít za Leonardem a domluvit se s ním. Od našeho vážného rozhovoru jsme spolu nemluvili, ale nemyslim, že je to tak divný. S Leonardem jsme se nikdy moc nebavili. Jen teď se cítím trochu divně.
Dojdu ke dveřím od Leonardovi kanceláře. Chystám se zaklepat, ale rozmyslim si to a vydám se zpátky do pokoje. V půlce cesty se zastavím. Já se s ním ale fakt potřebuju domluvit! Ale nechce se mi s ním vůbec mluvit. Co mám jako dělat? Mám se mu omluvit nebo dělat, že se nic nestalo? Ne omlouvat se mu rozhodně nebudu. Dojdu zpátky před jeho dveře. Ale co mu mám teda říct? Nádech, výdech. Budu improvizovat. To mi určitě půjde.
Ne nepůjde. Udělám krok dozadu abych nestála tak blízko. Tak jo to zvládnu. Rychle zaklepu abych si to zase nerozmyslela. Chviličku počkám a pak vejdu dovnitř. Leonardo se na mě podívá a zaklapne počítač.
„Potřebuješ něco?" zeptá se a zahledí se na mě. Z jeho pohledu dokážu vyčíst jen to, že nemá moc dobrou náladu. A asi je to kvůli mně.
„Jo, chtěla jsem se tě zeptat, jestli bych mohla večír za Sárou?" původně jsem se ho jen chtěla zeptat, jestli mě odveze, ale rozhodla jsem se pro tohle. Aspoň bude mít pocit, že si ho vážím, když se ho ptám na svolení. V jediný, co doufám je, že mi to fakt dovolí, protože jestli ne tak nemám žádný pořádný důvod abych ho přesvědčila.
„Co budete dělat?" úplně mě tou otázkou zaskočí a jak tak chvíli nevim, co říct.
„Sára chce jít do klubu má se tam s někým sejít," řeknu skoro pravdu. Jen jsem si tu pravdu trochu upravila, ale vlastně je to pořád to stejný. Půjdeme do klubu a setkáme se tam s někým. To že ten druhý o tom neví a Sára s ním není domluvená je jen detail.
„Chodíš často do klubů?" začne vyzvídat a já jsem z toho fakt překvapená. On se fakt začal zajímat. Teď když se začal zajímat tak mi to přijde dost divný. Jako by o mě zjišťoval informace, aby našel moji slabinu před tím, než na mě zaútočí. Je to zvláštní. Když nevyzvídal nevadilo mi tolik co dělá. Ale teď jako by to překáželo tomu abych mu mohla věřit a vše mu říct. A to se zeptal jen na to, jestli chodím často do klubu. Nevim co budu dělat až to bude víc osobní.
„Ne, nechodím často do klubu. Ale Sára tam nechce jít sama," odpovim a Leonardo přikývne. „Takže můžu?" zeptám se opatrně s pohledem zabydlím do země.
„Jo, já tě odvezu."
„Dobře. A zítra už bych měla jít do školy, tak by asi bylo dobrý, kdyby mě někdo odvezl, obzvlášť pokut tu nejezdí autobusy, jezdí?" konstatuji, protože řešit to zítra ráno tak by mě asi Leonardo vzteklostí zabil.
„Nějak to vymyslím a někdo tě odveze." Přikývnu místo odpovědi. „Co ta noha? Seš si jistá, že to zvládneš?"
„No bolí, ale dá se to. I když schody jsou peklo a asi ještě dlouho budou, ale myslim, že to zvládnu." Odpovim a při tom uvědomění, že mě vlastně bolí noha mě v ní píchne. Úplně jsem tu nohu vypustila z hlavy, jak jsem to řešila s Leonardem a byl to docela dobrý pocit. Chvíli mě to nebolelo nebo jsem to aspoň nevnímala. „Co děláš?" zeptám se ho, aby tu nebylo ticho.
„Nedomluvily jsme se, že u mě nebudeš pracovat?"
„A to snad znamená, že se nemůžu zajímat o to co děláš?" Leonardo se jen pousměje. Já si dojdu sednout na křeslo naproti němu, aby mě nebolela noha a Leonardo mi začne vysvětlovat na čem pracuje.
Po více než měsíci tu je další kapitola a musím říct, že se sama divím, že jsem to fakt napsala. Ráda bych napsala, že další kapitola vyjde, co nejdříve, ale popravdě sama nevím. Jediné, co vím je, že nepřestanu psát a dokončím to.
