Do půlnoci

(5)

„Chci s tebou mluvit, hned," porušila Aneta kodex, který subinkám zakazoval promluvit první, a vybídla Adama k přesunu, „v soukromí," dodala.

Adam jí nabídl rámě a vydali se společně po vyřezávaném schodišti do patra. Otevřel třetí dveře po pravé ruce s kovaným číslem jedenáct, nechal ji vstoupit jako první a poté otočil klíčem v zámku zevnitř.

Ocitli se v rudě vymalované místnosti, s temně mořeným ondřejským křížem na jedné stěně a s velkou postelí z masivního dubu přiražené na protilehlé zdi. Adam vybral tuhle místnost záměrně, budila nejméně děsu a alespoň částečně připomínala jeho hernu. Chtěl Anetě nabídnout alespoň chvilkovou iluzi bezpečí.

„Povídej," vybídl ji jemně.

Ta se k Adamovu údivu posadila na postel. Měla sklopenou hlavu a prohrávala si s prsty v klíně.

A právě v tu chvíli Adam poprvé zalitoval, že se již před téměř deseti lety zapřisáhl, že s žádnou z žen ve výcviku nebude mít sex. Protože zrovna teď by ji s obrovskou chutí...

„Nemůžeš mě pořád chránit," vytrhla ho z představ Aneta. Mluvila tak tiše, že si její slova spíše jen domýšlel.

„Alespoň ještě dnes můžu," oponoval jí a jeho oči odběhly k masivním kovovým hodinám s průměrem větším než rozpětí paží dospělého muže. Realita mu ostře připomněla, že z jeho slibu čas ukrajuje posledních třicet sedm minut.

„Možná nejsou tak špatní," pronesla s nadějí v hlase a jemu velmi těžko docházelo, že mluví o těch třech dole.

„Jsou horší, než si myslíš, Naty", oslovil ji tak, jak si dovoloval jen v těch nejintimnějších chvílích. „Neznáš je, nevíš, co dokážou."

„A ty snad ano?" odsekla mu.

„Ano, já ano," řekl tiše.

„V čem jsou podle tebe tak špatní?"

„Aneto, prosím, věř mi. Tohle není něco, co bys chtěla vědět. A stejně tak tě prosím, nezačínej si s nimi. Nezaslouží si tě."

„A kdo si mě tedy podle tebe zaslouží?" prudce se postavila na nohy a udělala několik kroků k Adamovi: „Řekni. Kdo?"

Adam uhnul pohledem.

„Vidíš. Nevíš," sekla po něm. „Já nemám na každém prstě dvacet zájemců, jestli sis nevšiml. Musím si projít začátky. Párkrát si natlouct pusu," chrlila ze sebe, rudá v obličeji.

„Nedovolím, aby ti někdo ublížil," řekl nejklidněji, jak uměl.

„Co chceš dělat? Zamkneš mě ve své herně? Svážeš do kozelce? Zavřeš do klece? Nejsem tvůj majetek."

Nikdy ji neviděl takhle rozčilenou. A takhle nádhernou.

„Já vím. Patříš jen tomu, komu patřit chceš," zopakoval jí tiše větu, kterou od ní nedávno slyšel.

Její rty se rozechvěly. Nikdy v jejích očích neviděl tolik smutku jako právě teď. Zatřepala hlavou a křikla na něj: „Odcházím. A zítra přijmu první nabídku, kterou dostanu." Chvilku zápasila s klíčem v zámku. S pootevřenými dveřmi v dlani se na něj otočila: „Nechoď za mnou." Pak už slyšel jen její rychlé kroky na dřevěném schodišti.

Posadil se na postel. Lokty se zapřel o kolena a vzal hlavu do dlaní. Jak dlouho tam seděl, nevěděl. Když se znovu podíval na hodiny, bylo po půlnoci. Jediná naděje, kterou ještě měl, byla, že Aneta odešla z klubu a alespoň základní pravidla bezpečnosti, která jí půl roku vštěpoval, ji přiměla, aby si vzala taxík. Z náprsní kapsy saka vytáhl telefon. Během několika minut udělal na smartphonu nezbytné kroky. Zvedl se.