~M&M~ //CZ

~První~

✧O pět let později✧

Sedím v nemocničním sále a hledím na maminku zaslzenýma očima.

Čekám na její probuzení z narkózy už necelou třičtvrtě hodinku. Sleduji každý její pohyb-ne že bych jich bylo zrovna hodně. Sleduji každý nádech, výdech a výjimečný záškub v obličeji. Tohle je její asi pátá operace, která ji měla dostat zpátky na nohy.

Od smrti mého tatínka se celý můj dosavadní život obrátil naruby.

Pojišťovna nám neuhradila ani korunu. Nechápu co to je tohle za spravedlnost. Zprvu nám pomáhala babička, maminka tatínka, ale teď už je ráda, že je ráda a hospodaří s dost bídným důchodem. Bydlely jsme u ní necelé dva roky, později jsme se musely přestěhovat do bytu. Náš starý domeček na vesnici jsme musely i s pozemkem prodat, přestěhovaly jsme se do bytečku. Nevybalené krabice jsou jakoby na důkaz toho, že se onen byt nikdy nestane naším pravým domovem. Abych invalidní mamince pomohla, musela jsem rozvážet noviny na její jméno. To mi bylo asi okolo dvanácti-třinácti let. Už od patnácti pracuju kde se dá, začalo to různými menšími výpomocemi, jako je venčení psů a tak, ale ty nestačily. Postupně jsem se dostala do role pravidelné uklízečky u známé jedné naší sousedky. Ta známá je úplná fúrie... Nepochopím, že se jí daří ještě žít. Kdybych si u ní nevydělávala, nevím jak by to s ní dopadlo. No, teď mi za pár měsíců bude devatenáct, a samozřejmě, kde by nebyla inflace, zvyšování daní, zvyšování cen a všeho! Už ani ta výpomoc, se kterou jsme si žily před rokem, sice těsně pod průměrem, to šlo.  Teď máme sotva na základní potraviny. Měla bych si najít další brigádu...já snad ani neodmaturuju! Ach jo, asi bych si neměla tolik stěžovat.

Dřív to bylo jako procházka růžovou zahradou, ale teď jako 'procházka' temnou bouří, ze které není cesta zpět.

Teď musím šidit střední za brigádu. Teď musím chodit pracovat 24/7. Teď jsem fakt dlouho neseděla, pche, ani se nedotkla koně. Teď jsem nevzala do ruky štětec. Teď jsem se začala chovat jako dospělá, protože jsem neměla na výběr. Teď se nedokážu smířit ani s tím, že jsem To přežila a On ne. Že žiju a On ne. On je mnohem víc k užitku než já. Teď jsem úplně na nic...

Ha, dřív jsem mohla chodit normálně do školy. Dřív jsem mohla chodit na kroužky. Dřív jsem měla zaplacené lekce na koních. Dřív jsem žila bezstarostně. Dřív jsem si byla jistá, že se maminka a tatínek dožijí rána. Dřív jsem sladce usínala po boku mých plyšáků. Dřív, dřív, dřív...Takhle bych mohla pokračovat až do zapomnění.

Mystey, teď není dřív! Nesrovnávej to a uvědom si to konečně! Žij životem, který probíhá teďka! Všudypřítomný hlas v mé hlavě mě neustále napomínal od snění a chtěl po mně, abych se vzpamatovala a stala se realistou, ne nepředstavitelným snílkem, i když zároveň pěkný pesimista. Ten hlas se mi ozýval v hlavě, a i když jsem věděla, že mě honí halucinace, tak jsem si nedokázal pomoct s tím, že ten hlas zní nenapravitelně jako On.

To On byl můj milovaný tatínek.

~~~

Na pohodlném lékařském křesle se mi po dlouhé době podařilo usnout bez vzpomínek na onen osudný den. Probudili mě hlasitější přerývavé nádechy a výdechy. Moje maminka se přizamračila a vypadalo to, že ji v hlavě šrotují kolečka. Přerývavě se nadechla a já vydechla, aniž bych si uvědomovala, že jsem nevědomky celou tu dobu zadržovala dech.

,,Jé, Mistey, jsi tady!" maminka mi věnovala upřímný pohled ,,Děkuji za vše co pro mně děláš."

Než jsem stačila odpovědět, do pokoje přišla sestra, docela hezká plus mínus blondýna mého věku se rty pokrytými červenou rtěnkou.

,,Dobrý den, to jsem ráda, že jste se probudila." vřele se usmála. Ale mně to připadalo jako naučený křivě rudý úsměv, za kterým se skrývá nic než nezájem. Proto jsem si ji odmítavě měřila. Ona si změřila i mě, a i když viděla, že se mi nezdá, pokračovala, jakoby jsme právě byly v zábavním parku, koupila mi cukrovou vatu a byly jsme nejlepší kamarádky od narození: ,,Je mi velice líto, ale i když se před operací zdálo, že vše proběhne hladce, tak se lékařům nepodařilo vložit implantáty do vašich končetin, takže budou nefunkční i nadále..." ona to řekla tak, jakoby maminky schopnost chodit byla věc, která by nebyla ani trochu citlivé téma...

Nechápu kde se to ve mně bere. Jsem mnohem výhodnější než kdy driv. Než stihla nařknout další z maminčiných podle ní 'nedostatků' jsem ji skočila do řeči, a to dost rozhořčeně; ,,To nemyslíte vážně! Vy tady mluvíte o takových věcech úplně normálně, jako by se nechumelilo!", odfrknu si ,,K tomu jako mi tady říkáte, že tato operace byla úplně zbytečná, ještě k tomu ty bílé pláštěnky věděly docela dost o riziku  narkózy a neudělaly svoji práci pořádně!".

Na to, že jsem to já, jsem se držela dost na uzdě. Buďte rádi, že mě neznáte utrženou z uzdy.

Ta blonďatá ženská zkřivila rty do červené linky, které se přezdívá 'úsměv'. ,,Víš má milá zlatá, neříká se bílé pláštěnky, ale bílé pláště." poučila mě dost povýšeně. ,,Aaa navíc, nezdá se mi, že by se chumelilo. Venku to vypadá, že je krásně slunečně." Ještě se podívala z okna, jako by jí všechno patřilo.

,,Nikdo Vás taky nechce!" zafuněla jsem.

,,A já jsem nikdo? Já tady chci samu sebe" přecukrovaně se usmála.

Škorbeně jsem ji podala ruku ,,Dobrý den dámičko Nikdo, já jsem dcera své maminky".

Abych byla upřímná, tohle se mi docela povedlo, nebo ne? Znělo to blbě? Ta část s tou dcerou asi zněla blbě, co? Ale vlastně proč bych měla zapírat to, že jsem dcera své matky..? A ještě bych mohla zjistit, kde se ve mně berou tajhlensty filozofické řeči...má někdo dobrého psychologa? Ne..? Tak to mám docela blbý...asi bych mohla začít meditovat...jedna moje učitelka tvrdí, že jí to pomohlo najít sebe samu...ale já jsem se sobě neztratila, tak proč bych to dělala? Asi jsem opravdu dost mimo...

Nikdo si odfrkla ,,Takže přece jenom nechcete vědět nic co můžete dělat s vašima končetinama?" zamířila na mou mamku.

,,Omlouvám se za mou dceru, nemá to lehké.", tiše odpověděla ,,Ne, chci vědět co s tím mohu dělat.". Kdyby to nebyla maminka odfrkla bych si a věnovala bych ji naštvaný pohled.

Dámička jménem Nikdo mi věnoval namyšlený úsměv a pak se věnovala mě mamce. Dělala jako bych se právě odpařila nebo jak se tomu chemicky správně říká...To má být to jak se z vody stane vzduch nebo pára nebo kdesi cosi.

Aghhhh...jak může být někdo tak sobecký, dokonalý a navíc ještě k tomu tak dobrý v rechtění!?

Na tom rechtění bych ve svém nulovém volném čase mohla zapracovat.

Zadoufala jsem, že už ji nikdy neuvidím.

Počkat, už jsem Vám říkala že náhoda je blbec?

~~~
Tak nějaký názor na tuto kapitolu? Něco okolo 1000 slov 👌🏼. Nevím proč píšu takové blbosti ale nevadiii...

Jak jinak zabít celé prázdniny, a ve výsledku budu litovat, že jsem celé dva měsíce promarnila na WP a nedělala nic užitečného...

Doufám že se aspoň trochu líbilo a sorry že ta hlavní postava je úplně vymydlena...

😻Meow😻

~Vaše Meownea💘