~Třetí~

7 1 5
                                    

,,Attawayová, máš vyhazov."

Zamrkala jsem, abych zjistila, jestli se mi to zdá, nebo možná to bylo tím, že se mi do očí nahrnuly slzy. Ze všech sil jsem nedokázala je zadržet.

,,Konec hodiny." rozkázala stroze vytočená Natania. Celá třída se jaksi strnule rozešla na oběd. Jindy by radostí běžela a pošťuchovala se.

Já jsem jediná sledovala zbytek třídy jak odchází. Zhroutila jsem se na zem a už slzy nepotlačovala. Nikdo se ani neohlédl. Kdo by se taky ohlížel na zlomenou Mystey?

Na oběd jsem ani nešla. Nevěděla jsem, zda by se mi podařilo jíst přes ten velký knedlík v krku co se mi tam udělal.

~~~

Věděla jsem, že by mamince moc neprospělo zjistit, že její dcera nemá na něco víc než na základku. Zkroušeně jsem šla na bus ze školy a v hlavě mi šrotovaly kolečka na plném proudu, jak jí to vysvětlit tak, aby se nezlobila. Nebo přinejmenším aby jí to nerozzuřilo.

Oči si vypláču až v soukromí mého pokojíčku, respektivě mém i mámy pokoji, ale já si vylezu na palandu a v tichosti pod peřinou propadnu depresím.

Prozatím jsem se rozhodla jí nic neříkat a Bakaláře z počítače vypnout. Teda pro jednou naštěstí nemá telefon na kterém by to mohla zjistit. Pak budu dělat do konce měsíce že se nic neděje a pak jí to postupně vysvětlit. Z celého mého srdce doufám že to vyjde.

Sakra, proč je tady ten bus, řidič ze zastávky odjíždí s vítězoslavným podlým úsměvem, když se tu má zjevit o dvě minuty později?

Zavrčím vztekle nadávku a zkroušeně se vydám do kopce. Vzpomenu si na Den, kdy naopak bus nejel vůbec.

Mé oči propadly slzám a vlastně tak porušily můj plán. Cesta se mi zdála delší než obvykle.

Prohlédla jsem na nebe. Začalo pomalu pršet. Jakoby i počasí mělo špatný den.

Před vchodem u domu jsem si v zrcátku od nějaké škodovky zakryla stopy po slzách prošlým makeupem a kapkou řasenky, kterou jsem si koupila u Vietnamců. Chvíli jsem strávila pomalým nadechováním a vydechováním a cvičila si sebevědomý výraz 'všejetakjakmá'.

Rozvážným krokem vejdu do domu. Tolik se soustředím na můj výraz, že jsem vrazila do našeho asi šedesátiletého velice milého souseda. Dokonce nám jednou dál na nájem.

,,Mys, copak se stalo?" mluví starostlivým hlasem.

,,Co-co, co se stalo? N-nic vůbec nic.". Já vím, já jsem ten typ člověka co absolutně neumí lhát.

,,Mystey, mám tě přečtenou, něco se stalo." řekl to tak rozhodným tónem, že mě zaskočilo.

Přemýšlím, jestli se mu svěřit, nebo ne. Rozhodnu se svěřit se mu, protože na mě byl vždycky hodný, a jako malou mě párkrát vzal na zmrzlinu nebo mi koupil lízátko. Brala jsem ho vždycky jako mého vlastního dědu.

Trpělivě vyčkává na mou odpověď. On by tak vydržel půl dne, já bych už po půl minutě hořela nedočkavostí. To je jedna z vlastností, kterou na něm obdivuji.

Když viděl, že jsem rozhodnutá, hlavou mě pobídnul k mluvení.

,,Dobrá." a usměju se.

,,Nemyslím si, že by to bylo něco, co bychom mohli řešit před domem na chodníku." jak už říkal, má mě přečtenou, ,,jdem k Irmě?"

,,Jenom napíšu mamince, že se po škole zdržím."

Usmál se a já si ho prohlídla od hlavy až k patě. Byl o pár centimetrů kratší než já. Hleděl na mě všímavýma, hluboce posazenýma hnědýma očima. Měl krapet větší nos a rty se mu ztrácely v huňatých vousech. Dávno už nebyly tmavě hnědé, už měly stříbrnou barvu. Vrásčitý obličej doplňovala úplně plešatá, hladká pleš. Už od malička mě zajímalo, jestli používá leštidlo na pleš, když se mu tak neustále leskne. No ono asi věc jako leštidlo na pleš neexistuje. Zpod bílé košile se mu rýsovalo kulaťoučké břicho. Ne nadarmo jsem mu říkala Dědeček Hříbeček.

,,Měla bych si skočit domů odhodit si aktovku a převléct se do suchého." prohlásila jsem.

,,Já počkám."

Zjistila jsem, že mamka doma není, z čehož jsem usoudila, že měla rehabilitaci. Jedna věc, kterou jí poskytli zadarmo, pomyslela jsem si hořce.

Oblékla jsem si své oblíbené modré džíny a krémový teploučký svetr. Radši jsem si vodou smyla rozmazaný makeup, který vlastně nosím i sebe nosím jenom pro případ, že by mě něco poštípalo, abych nevypadal blbě. Obvázala jsem si okolo krku a hlavy šálu. Vlasy jsem měla v culíku , a tak jsem si uvolnila pár pramenů které mi spadaly do obličeje. Měla jsem to tak ráda, dodávalo mi to pocit útulnosti, který mi téměř vždy scházel. Modré holínky se mi k oblečení absolutně nehodily, ale kdo dává přednost eleganci před pohodlností? Aha... ehmm...takže vlastně všichni, až na mě..?

Po příchodu mi nabídl deštník, který vytáhl z igelitky z Billy, kterou nosí už hezkou řádku let. On snad v té tašce nosí, cokoliv, co by se kdykoliv hodilo! Usmála jsem se při vzpomínce na to, že jsme byli spolu s maminkou na hřišti, pak jsme nesmírně zmokli, nateklo mi do bot a on z oné legendární Billa tašky vytáhl ponožky mé velikosti!

Deštník jsem přijala a krokem jemu přizpůsobeným jsme se vydali k naší oblíbené, velice útulné Kavárně u Přismahlého Dortíka. Prý se tak jmenuje podle majitelky prvních pokusů něco upéct. Majitelka, postarší dáma závislá na časopisech, kávě a růžových muškátech, se jmenovala Irma. Proto jsme kavárně říkali nějak ve smyslu 'jdem k Irmě', nebo 'jdem ke Přismahlíkům', a v případech, kdy jsme měli strašně dobrou náladu jsme říkali 'jdeme ke spalničkám'.

Má dobrá nálada poklesla k bodu mrazu, když jsem si uvědomila, jak tu kavárnu měl On rád.

~~~

Čauky mňauky!

Jakpak je? Názory na Dědečka Hříbečka? Já ho upřímně úplně miluju! Je to prostě takový děda, a to mluví za vše!

Abych pravdu řekla, tohle pod kapčou mi dává zabrat nejvíc :D
Nevím co psát, fakt:)

Tak doufám že jste si kapitolu užili a papaaa u nějaké další!!

😻Meow😻

~Vaše Meownea💘

~M&M~   //CZKde žijí příběhy. Začni objevovat