One girl, Eight boys [Stray Kids ff]

3.

Když bylo nějak 22:34. Mobil jsem vypla a šla spát. Zítra uvidím co se bude dít.

----

Vzbudila jsem se a slyšela jsem to co tak nemám ráda. Ano správně. Pršelo. Proto jsem hodně rychle se vykopala z postele a pomalu jsem odešla na chodbu, kde jsem to stejně slyšela. Bylo teprve 2 hodiny ráno podle mobilu a nevěděla jsem kam se schovat jelikož nerada u toho spím. A i když doma toho moc nenaspím tak dnes jsem chtěla se alespoň prospat. Proto jsem pomalu došla do kuchyně kde jsem se napila alespoň vody. Ale moc mi to nepomáhalo.

Flashback

"Mami? Že se vrátíte brzy?" zeptala jsem se jí.

"Ano slibujeme. Přijedeme tak brzy jak to bude možné." řekla mi a usmála se na mě.

"Zlato musíme jít." řekl táta a bral mámu za ruku i se sourozenci.

"Mějte se. A šťastnou cestu." řekla jsem jim a oni mi zamávali.

Nahrnuli se mi slzy do očí. Ta vzpomínka na to, když jsem s nimi mluvila naposledy mě rozbrečí. Možná budu vypadat jak padavka, až mě uvidí kluci, že uprostřed noci brečím. Ale ono prostě to nejde. Byla jsem opřená o linku. Najednou se v kuchyni objevila silueta.

"Chris?" zeptal se něčí jemný hlásek.

Rychle jsem se rozběhla za tou siluetou. Objala jsem ji. Teď mi bylo jedno kdo to je. Nejvíc jsem však doufala, že to bude máma, nebo táta.

"Chris je všechno v pohodě?" zeptal se ten hlas znova.

"Není. Chci tě zpátky. Chci, aby jste s mámou byly zase živí." řekla jsem s brekem.

Ta daná silueta nebo osoba mě vzala jako princeznu a já jsem se k té dané osobě namáčkla co nejvíc to jde. Po chvíli jsem ucítila postel. Nevím však jestli byla moje či někoho jiného. Ale to jsem teď vážně neřešila. Ucítila jsem i vedle sebe, že se postel prohloubila, ale déšť už jsem neslyšela nebo jsem ho spíše už nevnímala. Někdo mě obejmul a přitáhl si k sobě. Takže já byla zabalená v něčím objetí. Hlavu si dal, ještě na moji hlavu.

"Dobrou noc." tohle bylo jediné co jsem ještě slyšela.

---

Bylo ráno. Tentokrát už jsem neslyšela déšť. Teď jsem slyšela venku ptáčky zpívat. Když jsem otevřela oči uviděla jsem něčí hruď. Byla jsem u někoho v pokoji. Nevím u koho. Moc si nevybavuji to co se dělo, když venku pršelo. Asi mohlo být už nějak kolem 8 ráno? Snažila jsem se nějak vyvlíknout, ale zas jsem nechtěla dotyčného vzbudit. Proto jsem se nějak pomalu snažila dostat z toho objetí.

"Ty už jsi vzhůru?" zeptal se starostlivým hlasem.

"Před chvílí jsem se vzbudila." řekla jsem. Pustil mě.

Když jsem se odtáhla poznala jsem, že je to Chan.

"P-Promiň za ten včerejšek." omluvila jsem se mu.

"Nemusíš se za nic omlouvat. Jen co se stalo?" zeptal se mě ustaraně.

"Já-Já o tom teď nechci mluvit." řekla jsem a vylezla jsem z postele. A až teď jsem si všimla, že má pokoj do šedé barvy.

"Jasný. Jinak bys měla radši jít než si kluci začnou myslet bůh ví co." řekl a mrkl na mě.

Já jsem tedy radši odešla z pokoje a šla dolů do kuchyně. Kde jsem nechala mobil.