Místo poslední naděje

54. Vše, cos nám zanechal

Další ráno Nirka zastihlo ve dveřích knihovny.

Všichni ostatní zmizeli po brzké snídani kdesi venku a on nijak netoužil zůstat v osiřelé jídelně sám. Ani tiché chodby Rilonanu mu nepřinesly valné povzbuzení. Už už se chystal zamířit k Dalkovi a nechat mlčenlivé útroby hradu jejich pokojnému klidu, když si na něco vzpomněl.

Nebyla to zrovna cesta, jak utéct před tichem. Ale on už s utíkáním skončil.

Dveře zlehka zaskřípěly, když otevíral, a jeho napadlo, kolikrát je asi někdo použil za dobu, kdy byl pryč. Neexistoval nikdo, kdo by mohl zaujmout Jalianovo místo. Měli vůbec ostatní důvod sem chodit, když teoretická výuka skončila?

I teď, prázdná a opuštěná, vyzařovala knihovna své tiché kouzlo. Vůně starého pergamenu dýchala dávnými časy a sama o sobě vyprávěla příběhy vlastního putování, často stejně působivé jako legendy, které nesly samotné svitky. Bylo tu shromážděno vědění ze všech koutů poloostrova, originály i opisy záznamů z dob, které dávno odnesla voda a rozfoukal vítr.

Dnes lampy mezi regály nikdo nerozsvítil, a většina ohromného prostoru se tak halila do tajuplného šera. Nirk to kdesi na okraji vědomí zaznamenal jako další důkaz nepřítomnosti starého učence. Rozhlédl se po řadách a řadách hřbetů knih a téměř ho přepadla závrať. Přes všechen čas, který tu strávil, ho tohle místo stále fascinovalo.

Pomalu se vydal po prkenné podlaze až na konec sálu, plného knih. Vlastní kroky se mu zdály nepřirozeně hlasité, přestože je tlumily tisíce a tisíce prastarých stránek, některé lehké jako hedvábí, jiné tvrdé a věkem zkřehlé. Poslední regál, postavený napříč, mu jako vždy bránil ve výhledu do volného prostoru.

Rozhodně ho obešel.

Učebna se zdála být ve zcela stejném stavu, v jakém ji zanechali. Na stojanech visely nákresy a mapy, na stolcích ležely otevřené knihy a prach zvolna vířil ve světle, pronikajícím skrz velké okno. Na jednom ze stolků stál dokonce i Jalianův porcelánový hrnek. Postranní dveře do pokojíku byly otevřené.

Na chvilku ho přepadla podivná jistota, že stařík vystoupí ven, změří si ho jedním ze svých pichlavých pohledů a vynadá mu, že byl tak dlouho pryč. Nezapomněl vrátit nějakou knížku? Popsat nákres, který dostal za úkol?

Pak se na hrnek podíval pozorněji. Na dně, ztmavlém od vyschlého čaje, ležela vrstvička prachu, již se očividně nikdo ani nepokoušel narušit. Zachvěl se. Pil snad Jalian právě z tohohle hrníčku večer předtím, než zemřel? Věděl, jak blízko smrt je? Zoufale s ní závodil, zatímco se krčil nad nějakým starým svitkem, aby Rilonanu prokázal ještě poslední službu?

Vedle hrnku ležel papír s několika slovy přeškrtanými tak důkladně, že byla prakticky nečitelná. Nirk ho otočil k sobě, ale ani tak nedokázal sdělení rozluštit. Rozklepaná ruka na několika místech ukápla inkoust a skvrny se do papíru vlily jako kapky tmavomodré krve. Ostatně, obě kapaliny byly pro učence téměř stejně důležité.

Jaliana neporazila náhlá rána, neumíral ve válečné vřavě jako rytíř. Přesto svým způsobem krvácel a zemřel na vlastním bojišti.

Nirk pomalinku přešel po prostoru. Dotkl se několika hřbetů známých knih v regálu, zamyšleně se zadíval na visící mapu s červeně vyznačenými chovy, vyhlédl z okna, odfoukl prach z jedné z otevřených knih a zavřel ji, aby starý text slunečními paprsky zvenčí zbytečně nevybledl. Ani si nevšiml, že míří k pootevřeným dveřím, dokud nestál před nimi.

Zaváhal, potom zatajil dech a natáhl ruku. Připadal si jako vetřelec, když do dveří lehce strčil. Pohnuly se v pantech tichounce, sklouzly se těsně nad podlahou a odsunuly se natolik, že mohl projít. Otevíral se mu pohled do malého pokojíku, odkud před více než dvěma měsíci v hrůze utekl.