Do prdele... a ještě dál

Sladký život (nebo jak jsem pos*ala Louskáčka)

Maminka s tátou měli fakt obdivuhodný vztah. Tatínek se sem tam vyspal s nějakou děvkou a maminka měla svýho Davea-tři a dvacetiletého syna od sousedů, kterýmu občas koupila nějakou blbost za tátovi peníze.

Ale až na pár drobností si celkem úspěšně hrály na šťastný manželé vychovávající tři okouzlující rozmazlený dětičky.

Mě moji drazí rodiče naučili, (i když možná nechtě) že život je od toho aby jsme si dělali co chcem a velice ráda jsem tuhle životní teorii praktikovala v realitě.

Trošku mi to blokovala máma, protože ze mě chtěla mít pop hvězdu, prima bellerinu a top modelku a tak jsem hold měla vyhrazený čas na aktivity ,, aby měla maminka radost''

Moje sestra Viollet říkala, že lidstvo je jen jeden další nepovedený výtvor přírody a neuvěřitelně se snažila být alespoň trošku přínosná světu.
A tak nám nadávala, když jsme chtěli zmáčknout mravence, nebo když jsem bezvýznamě utrhla list stromu.

Alexandr o ní tvrdil, že je úplně blbá ,, stejně všichni chcípnem, tak co řešíš? '' prostě až nezdravě vyhraněnej flegmatik

Co se týkalo Brigitte, myslím si že žádnej svůj názor na svět neměla. Zdálo se že její životní cíl je co největším množstvím sexu zapomenout na svou minulost.
Měla úplně neuvěřitelný množství všelijakých milenců, nejrůznějších tvarů a velikostí .

Vlastně pravej opak Viollet. ''kluci jsou ztráta času když si mužů číst ne?'' Takhle dokonale odpalovala všechny kdo o ni jevili zájem.

Své dětství jsem strávila více méně sama se sebou. Táta byl úspěšnej podnikatel a všechno co uviděl, do měsíce vlastnil. Lítal pořád po světě na různý zasedání a jiný blbosti a máma často lítala s ním aby mu dělala ozdobu. Viollet trávila většinu času v chemické laboratoři, kterou dostala ke čtvrtým narozkám, nebo v knihách. Kde se toulal Alexandr mi bylo velkou záhadou. Naštěstí byla vždycky někde poblíž Brigitte, která s cigaretou v jedné ruce a módním časopisem v druhé ,,umývala nádobí" nebo tak něco.
A když jsem zatoužila po společnosti, prohodila se mnou pár slov o duhových ponících, nebo výprodejích bonprixu (to záleželo na tom kdo volil téma)

Spoustu času jsem trávila mezi svými duhovými poníky, kteří svítili ve tmě, třpytili se a vydávali různý zvuky. Měla jsem jich kolem dvou stovek, všechny jsem je měla pojmenovaný a nikdy jsem je nedala pryč.

Když jsem si zrovna nepovídala s Brigitte nebo se nevěnovala poníkům, provozovala jsem zajmové kroužky, které mě vůbec nezajímaly.

Když ale byla doma máma bylo to mnohem horší. Jakoby nestačilo pět hodin baletu, šest hodin zpěvu, tři hodiny klavíru a hodina stylingu pro nejmenší týdně. Máma mě tahala po různých profesionálních fotografických ateliérech a konkurzech do baletních představení.

Jednou jsem dostala v Newyorském louskáčkovi roli jednoho z dětí. Choreograf mě šuoupl do první řady protože jsem byla podle jeho slov ,,hezká jak obrázek." Ale když nás pak na večerní premiéru nalíčili, všechny jsme vypadali úplně stejně uměle a přepudrovaně. Moje učitelka baletu- slečna Skirtová z toho byla jestě více odvařená než máma, a přijela se na mě podívat půlka baletní školy. Většina holčiček mi nehorázně záviděla a i když se mi moc tančit nechtělo, tu pozornost a krásný šaty jsem si užívala. Když už jsem stála na jevišti neustále jsem se culila na publikum, které jsem v záři reflektorů sice vůbec neviděla, ale pan choreograf, říkal ,,Drahoušci, hlavně se mi tam nemračte." Všechno kupodivu probíhalo hladce, dokonce jsem se ani nepohádala s chlapečkem-ze kterým jsem tančila- tak jako tisíckrát na zkoušce. (Já za to nemohla, neměl se opovažovat tvrdit, že spiderman je lepší než krteček!) Když jsme si ale měly vzít z pod stromečku panenky, tu svojí jsem tam neviděla. Ostatní holčičky už se řádili do dvou stupu a Já jsem obíhala stromeček pořád dokola. Ležela tam panenka ve fialových šatičkách, ale ta moje měla mít růžový. Když jsem si všimla že ji drží jiná holčička, hrozně mě to naštvalo a rozutíkala jsem se k ní, vytrhla jsem jí panenku z ruky ,,ta je moje! " vysvětlovala jsem zatímco ostatní holčičky dělali Své ,, hop nožka, hlava..." holčička na mě nachapavě zamrkala a tak jsem ji chytla za ruku a rozutikala jsem se ke stromečku pro její panenku. Ale po cestě jsme zakoply o hodiny, ve kterých to zašramotilo a odbili půlnoc mnohem dřív než měli. Orchestr ztichl a všichni zkameněli a to ještě Klára ani nedostala Louskáčka. Holčička co Kláru tančila se rozplakala a už se začali hrnout myši, ve svejch šedivejch kostýmech. Já jsem si uvědomila co jsem způsobila a taky jsem začala fňukat. Nastal dokonalej zmatek na pódium už napochodovali
vojáčci a začali bojovat s myším králem. Klára se držela choreografie a sundala si střevíček aby ho hodila po myším králi, místo něj ale trefila jednu z baletek, ta zavrávolala a spadla na nestabilní vánoční stromeček, kterej se převrátil a zavalil některý tanečníky. Pak už konečně někdo zatáhl oponu. Vběhl na nás choreograf, všechny nás vyhnal a šel se omluvit obecenstvu. Mezitím pódium uklidili a za hodinu jsme začali celé vystoupení od začátku, už bez větších problémů.

Nesmírně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že máma, ani slečna Skirtová v návalu radosti, vůbec nepostřehly, že jsem za to mohla Já. ,, Byla jsi úžasná drahoušku, rozplývaly se a objímali mě." Nejnadšenější byl ale Alexandr ,, Leslie ty jsi génius, takhle nadherně posrat tu nudu... to by jen tak někdo nezvládl"