Do prdele... a ještě dál

Soukromá škola manželů Ingridových

Soukromá škola manželů Ingridivých nebyla tak úplně škola manželů Ingridivých. Spíš Soukromá škola pozůstalé kdysi potenciální manželky jistého pana Ingrida, jehož úmrtí odmítala jeho nastávající choť přijmout jako skutečnost.

Týden po té, co se zasnoubili, spadlo na pana Ingrida lešení i s dvanácti vyjevenými zedníky, pod kterým právě procházel. Jeho snoubenkyni to neuvěřitelně poznamenalo na celý život a rozhodla se, že nikdy nebude milovat kohokoliv jiného.

I když ještě nebyla vdaná, změnila si jméno ze Stephanie Langerové na Lidii Ingridovou a založila školu manželů Ingridových, protože si nikdy nedokázala připustit, že její milovaný Howard zemřel.

Tenhle příběh nám paní Ingrodová vyprávěla vždycky na začátku a na konci školního roku. Byla svým manželem fakticky posedlá. Visel na zdi v černém rámečku hned vedle fotografie prezidenta v každé třídě a i v jídelně a v tělocvičně. A v ředitelně, byla přes celou zeď jeho fotka jak celý růžový v županu vylézá z koupelny.

Máma si pořád stěžovala, že to není normální a že bych měla jít na jinou školu. Táta ale trval na tom že je to skvělá škola, kde se mi dostane nejlepšího vzdělání a nesejde na tom jak moc mám potrhlou ředitelku.

Musím poznamenat, že v mém případě, bylo jedno i jestli tam je kvalitní vzdělání nebo ne... hlavně že se učitelé dali podplatit.

Jedinní dva učitelé, kteří na to odmítali přistoupit byli přírodopisářka a učitel občánky.

Přírodopisářka byla úplné stělesnění míru a dobra,měla Dlouhé vlnité vlasy a nosila Dlouhé květované šaty. Tvrdila, že děti by se neměli stresovat a tak jsme vůbec nepsali pisemné práce ani jsme neměli ústní zkoušky. Jediné co nám bodovala byl herbář, který jsme měli odevzdat jednou za půl roku. Ten jsem jako jednu z mála věcí dělala celkem ochotnĕ, vždycky jsem jen vyběhla na louku za domem a natrhala spousty květin, pak jsem je předala Violet, ta mi je určila a vylisovala a Brigitte zase nalepila a dala do papírových desek, co mi máma koupila specialně na herbář. Pak jsem to jenom odevzdala a výjimečně jsem dostala deset bodů z deseti.

Náš učitel občánky rozhodně nebyl žádný stělesnění míru ani dobra.

Byl to vysloužilí politik a ekonom, co si v důchodu prividělával jako učitel na poloviční úvazek. Hned první hodinu se na nás vytasil s korupcí, což žádné více či méně inteligentní děcko z jeho výkladu nemělo šanci pochopit. ,, A jestli to na Mě budou to vaši prachatí fotříkové zkoušet, nakopu je do těch jejich zazobanejch prdelí.'' Řekl nakonec, usmál se a odešel ze třídy. Všichni jsme z něho měli fakt hrůzu. Měl o to ale i jednu výhodu, díky tomu že jsme nikdo nechápali vůbec nic, propadali jsme úplně všichni. Takže to nikdo neřešil a bývali ekonom a politik si dál vesele přednášel o hospodářských krizích, bankách, občanských válkách, volbách a podobných ne smyslech.

Nejradši jsem měla paní učitelku francouzštiny mademoiselle Je Pa Pa. Byla Velká měkká a neuvěřitelně růžová. Nosila šedou paruku aby působila důstojněji a moudřeji, ale vždycky s růžovou květinou připnutou na drdolu. Milovala společenské tance a čokoládu, které měla plný šuplík. Myslím si že ji všechny holčičky zbozňovali i když to určitě nebyla žádná křehká princeznička, naopak bylo ji opravdu hodně, působila jako Velký kulatý Koblížek s růžovou polevou. Ale ty čokolády a její květinová vůně a hlavně ta růžová.

Jinak nemůžu říct, že bych ve škole měla něco jako kamarádky, moc jsem to neřešila. Brala jsem je spíš jako spolubojovnice za prežití školského systému...