Believe me [lrh]

1

"Neboj se bude se ti tam líbit," usmála se na Rebbeccu její matka. Neměla ji moc ráda.
"Hm..," otráveně zasedla do sedačky v letadle.

Nechtěla letět pryč, tohle byl její domov o který teď přichází.
Nechtěla se stěhovat a už vůbec ne do Sydney. Měla obavy, že potká svého nejlepšího kamaráda, který odjel, který jí zradil. Když odešel, ona byla sama, bojí se, že jí zase zanechá šrám na srdci, jako před rokem.

"Zlato, spolu to všechno zvládneme," řekla matka a objala jí.

Teď když se její rodiče rozvedli se o ní matka najednou zajímá, předtím byla vzduch. Bylo jí nepříjemné, když jí objímala.

"Hm," stejná odpověď. Nevěděla co říct, jak reagovat, nebyla na to zvyklá, že by s ní matka chtěla komunikovat.

Nasadila si sluchátka a přemýšlela.
Možná, že chce Michaela vidět, ale třeba je to jen pocit, vždy jí byl oporou a najednou byl pryč. Chtěla ho jen obejmout aby věděla, že je u něj v bezpečí i po tom všem, co se stalo.

"Rebbecco, co je s tebou?" matka nechápala co s ní je, bála se její mlčenlivosti.
"Nechápu to, proč zrovna Austrálie?" zeptala se jí.
"Už jsme o tom mluvili," odpověděla.
"Já vím, ale co když tam bude i Michael?" byla z toho zničená.
"Zlato, zvládneš to, třeba se vůbec nepotkáte, rok jsi s ním nemluvila, nevíš jestli tam pořád je," usmála se na ni. Snažila se jí uklidnit.
"Možná máš pravdu," odpověděla a na chvíli si schrupla, aby se jí ta dlouhá cesta alespoň trochu zkrátila.

"Rebbecco, líbí se ti to tu?" zeptala se máma, když přišla do jejího pokoje, kde se Becca zabydlovala.
"Myslím, že to tu zvládneme," odpověděla a dál se věnovala vybalováním věcí.
"Nechám tě tu v klidu vybalovat, za hodinku přijdi na večeři," usmála se matka a odešla.

Becca místo vybalování sedla na postel a přemýšlela, že za dva dny jí začíná škola a zmatené prázdniny končí.
Nakonec se zvedla a doplnila si skříň věcmi z kufru.

Dále si na noční stolek do rámečku postavila fotku s ním. Chvíli na ní koukala a přemýšlela, co se stane, až se znovu potkají, jestli se vůbec něco stane.

"Rebbecco, pojď se najíst!" křikla mamka. Becca se neochotně zvedla ze své postele a šla do kuchyně, její oblíbený těstovinový salát už byl na stole. Hned se jí rozzářily oči.
"Děkuju, je to výborný, jako vždycky," usmála se a pustila se do jídla.
Po jídle se vrátila do pokoje a všem věcem určila jejich nové místo.

Chtěla už spát, bylo pozdě večer, ale nemohla, nedalo jí to, pořád musela na Michaela myslet, nikdy na něj nezapomněla, spíš se trápila vzpomínkami na něj, ale nedokázala ho nesnášet.

Chtěla si pročistit hlavu, vylezla v mikině na malý balkón, kde chvíli stála a pozorovala stromy, které se kývají ve větru.
"Hej, Cale? Kdo to je?" slyšela pod sebou neznámý hlas. Ozval se jeden ze čtyř kluků, kteří postávali pod balkonem.
"Já ti nevím, ale nechte ji být, bude se vás bát," zasmál se jiný z party. Ignorovala jejich poznámky, i když by chtěla vědět víc nebo někam zapadnout.
Po chvíli strávené na čerstvém vzduchu se rozhodla vrátit do pokoje a už v klidu usnula.

"Rebbecco, potřebuju, aby jsi zašla do obchodu," zavolala na ni po ránu matka.
"Jen se obléknu," odpověděla a šla na sebe hodit tepláky, volné triko a mikinu. Neposlušné vlasy dala do drdolu.
"Tady máš seznam, tašku a peníze," podala jí matka věci a Becca se vydala do nejbližšího obchodu, který našla za rohem.

Líbí se vám zatím první část? Děkuju za přečtení! Mám v příběhu pokračovat dál?