Ghost - jednodílovka

Duch

Sedl jsem si na postel. Spousta lidí mně má za šílence a myslí si že jsem se ještě nevirovnal s tím že umřela. Ale já ji vidím, chodí sem ke mně každou noc.

Kde je osm večer, stále nikde.

devět ne ne ne potřebuju jí vidět, prosím ukaž se. Nervózně jssem se začal pohupovat na postely.

21:30 a ona tu stále neni smotal jsem see do klubíčka, co když nepříde co když si taky myslí že jsem jen pouhopouhý šílenec. Z nervozity jsem začal obímat polštář, voněl po ní, pokaždé když tak vonět přestal stříkl jsem a něj trochu jejího parfému. Představoval jsem si jaké by to bylo vzít ji znovu do náruče, cítit její rty na svých. Znovu se mi nahrnuly slzy do očí, proplakal jsem jich pro ní tolik byla celý můj život a ten život mi vzal jeden deb*l, zkur***n co potřeboval prachy na drogy. Ona se bránila a nechtěla mu nic dát, ale on jí bodnul, nožem 7× do hrudi. Vykrvácela, mněla hroznou smrt. Netrefil srdce jen jednu plíci, udusila se vlastní krvý. Mněli jsme velké plány ten den jsem byl ve zlatnictví, chtěl jsem jí překvapit, vzít ji na romantickou večeři a požádat ji o ruku. A co teď mám? Nic vím že by řekla ano ptal jsem se jí když za mnou poprvé přišla.

22:00 a ona stále nikde. Později jsem zjistil že ten chlap nezabil jen jednoho člena naší rodiny, zabil i mé dítě, ještě to na ní nebylo poznat ale bylo tam, doktoři mi to řekli. Mohl to být syn, úžasný fotbalista nebo krásná dcerka, rozmazloval bych jí jako princeznu. Přišla na mně další salva slz a já se pevně schoulil okolo polštáře a namáčel ho svými slzami, slzami pro ni a naše nenarozené dítě.

23:00 slzy už byly za mnou, vykoukl jsem ven z okna a sledoval mněsíc, který byl právě v úplňku, stejně jako ten den kdy jsem jí poprvé potkal a ten den, kdy jsem jí chtěl požádat o ruku. Milovala to svit měsíce a okolo toho nebe obsypané hvězdami. Poprvé jsem její tvář viděl ve světle úplňku seděla tehdy na lavičce v parku a pozorovala nebe. Věříte na lásku na první pohled? Já ano od té doby co jsem spatřil ji.

Povzdechl jsem si, dnes asi nepříde. Setřel jsem slzy které mi utkvěli na tváři a hodil na sebe bundu a nazul jsem si boty. Vyrazil jsem vstříc městu. Nevěděl jsem kam jdu ale mé nohy ano. Došel jsem až k parku, tam kde jsem jí potkal. Vzpomínky mně zase obklopily a já jsem zase chtěl brečet, avšak udržel jsem se. Pokračoval jsem cestě, na místo kde umřeli dvě osoby najednou, ona a mé nenarozené dítě. Poklekl jssem na tom místě a bříšky prstů přejel po místě kde našli její tělo. Najednou jako bych cítil vánek na svém pravém rameni. Otočil jsem se a tam stála ona rychle jseem jí objal, no spíš jsem see o to pokusil ale jako vždy mé ruce proťali jen vzduch. S pobavením se na mne podívala.

"To sis to ještě nezapamatoval už je to rok co jsem se ti poprvé zjevila a ty stále nevíš že mne nemůžeš obejmout ani nic jiného." Podívala jse na mně s nadzvyhlím obočím a já se na ni usmál.

"Tys přišla" postmutněla v obličeji.

"Ano ale naposledy, jakmile bude půlnoc budu muset odejít, navždy" Vystrašeně jsem se na ni podíval ale pak jsem si něco uvvědomil.

"Bez tebe to nemá cenu, du s tebou"

"Jsi si jistý že to chceš" přikývl jsem

"Naprosto" Věnovala mi smutný úsměv.

"postav se sem" řekla a stoupla si na místo na silnici. Bez váhání jsem ji poslechl a postavil se na určené místo.

Poslední co jsem viděl byli její oči a neustále se přibližující světla. Auto jí jen projelo ale do mně vrazilo. Pohltila mně naprostá bolest a pak tma, nekonečná tma.

Po chvíli to zmizelo a já jsem viděl své tělo, ležící na zemi a muže který se nd ním sklání a volá záchranku. Ten mi byl ale teď úplně ukradený hledal jsem ji, tu kvůli které tu jsem. Nikde nebyla, podíval jsem se na hodinky, které byli na mém zápěstí 00:01 minuta po půlnoci ona musela odejí a já už ji neuvidim, nikdy.