Yes, professor? | Snamione | CZ |

Kapitola 1.

Všechny vás vítám u trošku delšího smutu u pro mě lehce neobvyklého shipu, který doufám, že si náležitě užijete.
Budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu a... teď už mi nezbývá nic jiného, než vám popřát příjemné čtení.

I. Lagardère

Válka se zlem již skončila, a tak měli studenti posledního ročníku možnost se opět vrátit do lavic a složit závěrečné zkoušky. Někteří o to neměli nijak velký zájem a rozhodli se jít již rovnou pracovat, to však rozhodně nebyl případ Hermiony Grangerové. Ta měla až příliš mnoho plánů do budoucna a jedině složení závěrečných zkoušek jí mohlo pomoci se dostat na její vysněnou univerzitu v Paříži. Její přítel Ron, se kterým se dala dohromady během války, se zprvu v úmyslu vracet neměl, kvůli Hermioně však své rozhodnutí přehodnotil, a i on včetně Harryho, se rozhodli dodělat poslední ročník.

Co ale válka skončila, Hermiona si uvědomila, kolik času najednou má a kolik jej teď bezstarostně tráví s Ronem. Čím déle s ním však byla, tím více si všímala a uvědomovala jistých věcí, kterých si za válečných podmínek neměla snad ani čas povšimnout. Začala si všímat té jisté pomyslné propasti mezi nimi. Ron si to nepřipouštěl a jejich vztahu dával stále naději, s tím že taková malá krize je běžná. Nechápal ji. Nedokázal ji vyslechnout, a to Hermionu pomalu unavovalo. Věděla, že po tom, co dostudují, jí bude Ron chtít požádat o ruku a mít s ní děti. Jenže je tohle to, co chce ona? Zkrátka...není. Ona chce po dokončení Bradavic jít studovat do Paříže, což jí zabere minimálně dalších pět let, aby dostala titul mistra a silně pochybovala, že Ron bude ochotný jet s ní. Naopak, bude se ji snažit přesvědčit. A kromě této věci, zpozorovala, že začínají mít stále méně společných témat o čem se bavit, i jejich společné koníčky jaksi ubývají. Nehledě na to, že s ním nemůže ani sdílet své myšlenky a nápady, a to jen z jediného důvodu, Ron by jim nerozuměl. A Hermiona věděla, že teď to už bude jen horší a horší. Ví, že pokud s ním zůstane, bude jednou velmi litovat. Ví, že nebude šťastná.

Nebylo tedy divu, že se Hermiona do školy velmi těšila. Věděla, že bude mít zase spoustu úkolů a věcí na naučení a nebude mít tolik času přemýšlet o Ronovi a jejich vztahu celkově. Potřebuje prostě chvíli klidu a času. Není to jednoduché rozhodnutí.

**********

Díky Merlinovi, to uteklo opravdu rychle a prázdniny skončily. Jakmile dorazily do Bradavic, spatřila spoustu známých tváří. Byla až překvapená, kolik jejích spolužáků ze všech kolejí se rozhodlo po válce vrátit, a stejně tak byla překvapená, kolik malých prváků čekalo na rozřazení do kolejí.

**********

A jak Hermiona předpověděla, než se nadála, začali je učitelé zasypávat úkoly a esejemi. Ron měl některé předměty odlišné, tudíž se kolikrát vídali pouze při jídle a někdy ani to ne, pokud měl Ron tréning famfrpálu. Když však nadešel víkend, a ona ho měla, jako každý jiný, trávit s Ronem, byla poněkud nervózní. Cítila totiž, že ona propast, jenž si myslela, že se hlavně projeví až po jejich svatbě, se začala prohlubovat již teď. Bála se o tom si s někým promluvit, všichni jim to tolik přáli a neustále slýchala komentáře, jak moc šťastně a krásně spolu vypadají. Nevěděla, s kým si o tom má pořádně promluvit. Tento problém se jí však velmi brzy vyřešil sám.

Byl večer a Hermiona seděla ve společenské místnosti u krbu s učebnicí v rukou, koukala však skrze ni. Nemohla se teď pořádně soustředit a odpoutat své myšlenky od problému, který se začal stávat poměrně neúnosným. „Jsi v pořádku Hermiono?" ozval se vedle ní hlas její dobré kamarádky a přítelkyně Harryho, Ginny. Oslovená sebou jemně škubla leknutím a pohlédla na zrzavou dívku vedle sebe. „Předpokládám, že mi odpověď 'ano' stejně neuvěříš?" zkusila se zasmát Hermiona. „Máš pravdu, neuvěřím. Nehledě na to, že si všiml už i Harry, že se něco děje. Čekala jsem, jestli za mnou nepřijdeš, mám však pocit, že se to jen zhoršuje a nadále odmítám již více čekat. Co se děje? Můžu ti opravdu slíbit, že to zůstane jen mezi námi. Chci ti jen pomoc." Zahleděla se Ginny do očí své kamarádky a trpělivě vyčkávala na odpověď. Hermiona si tiše povzdechla. „Nevím, jestli je dobré to řešit zrovna s tebou..." Na to zakroutila Ginny hlavou. „Jde o Rona, že?" Hermiona téměř neznatelně přikývla. „Jak jsem řekla, chci ti pomoc, jsem tvá kamarádka, teď tady nejde o to, jestli je Ron můj bratr nebo ne." Zkusila povzbudivý úsměv, načež se Hermiona rezignovaně nadechla, nechala se přemluvit mnohem rychleji, než čekala. „Jde o to, že jsem si hned po válce začala všímat jistých drobností, které nás s Ronem od sebe oddělují. Tušila jsem, že se to jednou znatelně zhorší, myslela jsem si však, že to bude nejdříve až v manželství...ne už teď." Po celou dobu měla pohled zabořený do země, nechtěla vidět pohled své kamarádky. „Hermiono, opravdu se na tebe zlobit nebudu, nemusíš se bát. Nehledě na to, že jsem tušila, že se něco takového jednou stane. Znám Rona odjakživa, vím, jaký je. Proto jsem zprvu byla poněkud překvapená, když jste se dali dohromady. A to, že jsi to poznala takhle brzo, je možná dobře. Čím déle byste totiž byly spolu, tím by byl pak rozchod horší." Hermiona se na Ginny překvapeně podívala. „No co jsi čekala? Že na tebe budu křičet, nebo že na tebe budu naštvaná?" zasmála se Ginny a svou kamarádku objala. „Myslím, že ti půjčím jednu knížku." Dodala posléze Ginny a tajemně se na svou kamarádku usmála. „A pokud bys chtěla, s Ronem si můžu zkusit promluvit-." „Ne, to je v pořádku, děkuji Ginny, ale tohle už budu muset udělat sama." Oplatila Hermiona zrzce úsměv. „Dobře, ale když bys cokoli potřebovala, víš, kde mě najít." Řekla ještě na rozloučenou Ginny, než odešla za Harrym, který právě vešel do společenské místnosti.