Listí padá na podzim [HP výzva]

S láskou k vědě

Téma výzvy: Jezevci & Orli aneb Havraspár nebo Mrzimor musí hrát prim. Tady nás čekají hned dva Havraspárští a  ještě dokonce jeden bývalý :) 

„Můžete mi prosím vrátit ten brk?" povzdechl si až příliš hubený mladík s dlouhými blond vlasy spletenými do několika copánků, které nosil vzadu na temeni sepnuté bronzovou sponou. „Nechápu k čemu vám je. Všichni máte svoje."

„Tak on nechápe, k čemu nám ten brk je. Slyšíš to Waldene?" zapitvořila se vysoká zrzka s nepřirozeně dlouhými prsty a vysokým pištivým hlasem, přičemž do Macnaira drcla loktem; to asi kdyby náhodou neznal svoje jméno.

„Myslel jsem, že Havraspárský jsou ty chytrý. Vždycky se bijete do prsou a prohlašujete, že máte pod čepicí. Tak jak je možný, že netušíš, proč má Dolohovová tvůj brk? Zapoj ten svůj slepičí mozeček, Láskoráde."

Xenofilius si zapletl prsty obou rukou do sebe a odložil je na lavici. Zdál se být až překvapivě klidný a smířený s tím, že si ho Zmijozelští dobírali. Byl na to ostatně zvyklý již od prvního ročníku. Jeho extravagantní vzhled a chování z něj dělali pravidelný terč šikany. Ani to ho ovšem nepřinutilo ke změně. Přál si zůstat věrný sám sobě stůj co stůj. A dařilo se mu to.

„Tak co teď uděláš, když si nebudeš moct sepisovat blbosti do toho svého Blbotaje?"

„Jmenuje se to Jinotaj," opravil je trpělivě. „A buď prostě počkám, až vás to přestane bavit a vrátíte mi ho sami, nebo si prostě v ložnici vezmu nový. Víte, není to žádný muchlorohý chropotál, takže není problém sehnat nový. Je to jenom brk."

Oba zmijozelští šikanátoři zcela očividně ztráceli trpělivost. Není zábava dobírat si někoho, komu na tom nesejde. Vzdát se bylo ovšem pod jejich úroveň a už vůbec neměli v plánu Xenofiliovi jeho brk vracet. Místo toho sáhla Camilla Dolohovová rychlostí hrabáka do jeho lehce pootevřené brašny, jako kdyby v ní zahlédla zlatou cetku. Místo nablýskaného šperku nicméně vytáhla hustě popsaný pergamen, který si tam až doteď hověl pečlivě smotaný do úhledné ruličky.

Xenofilius viditelně zbledl a jí se po tváři rozlil vítězoslavný výraz.

„Vrať to!" vyjekl a pokusil se pergamen vytrhnout, jenže minul. „V tom jsou důležité poznámky!"

„Vážně?" protáhl Macnair a převzal si od spolužačky pergamen, jako kdyby šlo o štafetový kolík. Povolil stuhu, která objemný kus pergamenu držela pohromadě, a začal ho rozvinovat. „Tak se na to podíváme. Aha, tady to je – Pozorování rozmnožovacích rituálů strachopudů, den sedmý. Copak je to ten strachopud, Láskoráde? To je nějaká přezdívka pro voyeury, co sledujou, jak si ostatní užívaj?"

„To děláš po večerech ty úchyláku?" ušklíbla se na něj znechuceně Camilla a naklonila se nad pergamen. „Dnes nad hlavou Siriuse Blacka kroužilo strachopudů více než předchozí dny. Několik jich bylo spatřeno i v přítomnosti Lily Evansové. Závěr? Nejen, že se strachopudi dokáží rozmnožovat, ale v případě, že jejich populace dosáhne dostatečného množství, dokáží napadnout dalšího hostitele."

„Do kentaurovy řitě, takže Black to táhne s tou mudlovskou šmejdkou? To musíme říct Regulusovi, z toho mu prdne cévka."

„O čem to mluvíte?" zamračil se Xenofilius. „Strachopudové nemají nic společného s lidským koitem. Tak se nepřenáší. Ani oni sami se nerozmnožují pohlavně. Vlastně se snažím přijít na to, jak přesně k tomu dochází."

„Proč tu teď mluvíš o kojení, ty ťulpasi?" protočila oči Camilla.

„Ne o kojení, ale o koitu. To je přece něco úplně jiného. Ačkoliv to druhé může vést k tomu prvnímu, takže mezi nimi nějaká vazba vlastně existuje." Blondýn si přitiskl prst ke rtům a viditelně se zamyslel. Zdálo se, že přitom dokonce zapomněl, v jaké společnosti se právě nacházel.