Listí padá na podzim [HP výzva]

Odpočívejte v jeskyni

Téma: Nezvyklý ship. U mě to není zas tak nezvyklý ship, ale měla jsem na alter-blackinnon vážně náladu :) Musím jim vymyslet nějaké méno. Reglene? Margulus? :D 

Temnou jeskyni osvětlovala jen podivná záře vycházející z myslánce podobné mísy a široký hořící kruh. Ten ohraničoval maličký ostrůvek, téměř utopený v černo černém jezeře. Na něm, na špinavé a zablácené zemi, ležely dvě siluety. Dívka a chlapec. Oba ztěžka oddechovali. Jejich potrhané oblečení bylo prosáklé špinavou páchnoucí vodou, vlasy měli přilepené na tvářích a paže pokryté mělkými i hlubšími škrábanci.

„Jak jsi to věděla?" zamumlal tmavovlasý chlapec. Ztěžka otevřel šedé oči a obrátil je na blondýnku ležící po jeho boku. Nevypadal vůbec dobře. Kůži měl pobledlou, kruhy pod očima hluboké a tmavé a nezdál se být ve své kůži. „Jak jsi věděla, že se ty potvory bojí ohně?"

„Je to můj bubák."

„Bubák? Pro Merlina, proč zrovna neživí?"

„Protože můj bratr je idiot. Od malička mě po nocích strašil tím, že očaruje mrtvoly, aby si pro mě přišly. Bydleli jsme totiž kousek od hřbitova. A já byla tak vyděšená, že jsem v jeho učebnicích z Bradavic hledala, jak se proti nim bránit. No, když jsem zjistila, že se děsí světla a tepla, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si kolem postele zapalovat hromady svíček. Jako fakt hromady. Ožralej fotřík do nich pak jednu noc spadl a místnost v tu chvíli doslova blafla. Nebejt Edmunda, nejspíš tam shoříme zaživa."

„Máš vážně pitomýho bratra, McKinnonová. Na druhou stranu nám teď možná zachránil život, takže..." Mladý Regulus Black se zapřel na předloktí a rozhlédl se kolem sebe. V pableskujícím světle ohně byla stále vidět bílá těla, míhající se vodou těsně kolem břehu. Kroužila a vyčkávala. Nevzbuzovalo to v něm příliš optimismu a doznívající účinky lektvaru tomu příliš nepomáhaly. „Spolu máme možnost strávit poslední hodinky, protože odsud se nemáme šanci dostat."

„Jaktože ne?" zpozorněla Marlene a i ona se zapřela na dlaních, aby se dostala do roztřeseného sedu.

„Ta blbá bárka shořela na uhel. Jsme tu v pasti."

„To jsem nechtěla. Sakra!"

„Nemohlas to vědět, Marlenko," povzdechl si Regulus. Několikrát si dlaní promnul obličej a odhrnul z něj všechny nalepené vlasy, aby mu z nich nestékaly praménky vody do očí. „Je to poetický. Můžeme být spolu dokud nás smrt nerozdělí."

„Což bude zřejmě do pár dní," odfrkla si a plácla sebou zpátky na záda do vrstvičky bahna. „Takže takový pocity má člověk v manželství? Cítí se v pasti, dokud nechcípne?"

Black se tiše zasmál. „Myslím, že třeba u mých rodičů by to sedělo. Však víš, domluvený sňatky nejsou vždycky zalitý láskou a harmonií." Následoval jejího příkladu a i on si zase lehl. Byl příšerně unavený a chlad mu prostupoval celým tělem. Pokoušel se vstřebávat veškeré teplo, které vycházelo z hořícího kruhu, jež Marlene stále udržovala při životě. Byl to jediné, co je dělilo od odporné a bolestivé smrti ve spárech neživých, ale bylo to zoufale málo. „Ale nám by se to nestalo."