Listí padá na podzim [HP výzva]

Ve stínu tamaryšku

Téma: Weasley je náš král. A každý ví, že co se Weasleyových týká, existuje jen jeden král ♥ :D

Žhavými ulicemi Luxoru vonělo orientální koření, ovoce i ryby. Miloval jsem místní trhy. Nejlepší čas na jejich návštěvu byl ráno, kdy se stánky prohýbaly pod tíhou nejrůznějších potravin a slunce přitom ještě tolik nepálilo do zátylku. Sehnali jste tu naprosto cokoliv, když jste věděli, kam jít. Kromě běžného zboží, cíleného převážně na mudly, se tu daly najít přísady do lektvarů, exotické bylinky i kouzelnické předměty sloužící nejrůznějším účelům. Od ochranných amuletů, přes magické krystaly, až po šperky plné té nejčernější magie. Místním bylo obvykle jedno, komu zboží prodávají, a jakmile zavětřili příležitost, s radostí nabídli svoje podpultovky neznalým mudlům, kteří za ně byli ochotni zaplatit až směšné částky. Takové praktiky tu byly sice oficiálně nelegální, nicméně jejich porušování vlastně nikdo nehlídal, ani netrestal. Zákony o utajování kouzel tu totiž nebyly ani zdaleka tak přísné jako v Anglii. Egypt měl zkrátka svou vlastní magickou auru, která prosakovala až do mudlovského světa.

Já toho rána ale nehledal žádné zvláštní amulety ani přísady do lektvarů. Zastavil jsem se pouze u svého oblíbeného prodejce, kde jsem prohodil pár zdvořilostních vět a nabral čerstvé ovoce a pečivo pro kolegy i pro místní děti. Každý den jsem jim nosil něco na přilepšenou a nečekal za to nic víc než jejich rozzářené obličeje a slova díků. To bohatě mi stačilo.

Jako na zavolanou ke mně doběhl malý bosý kluk, který trávil spoustu svého volného času u nás ve stanovém městečku. Neznal jsem jeho rodiče; vlastní ani nevím, jestli je znal on sám, nicméně jeho nadšení, když se mohl motat kolem lamačů kleteb, bylo až podivně uspokojivé.

„Bille, Bille!" volal a poskakoval kolem mě jako postřelená gazela.

„Jabbari, hej, zpomal!" houkl jsem a podal mu z brašny jeden fík, který ho alespoň na chvíli zaměstnal. „Co se stalo, hm?"

„Děkuju," zamumlal s plnou pusou. „Přišly ti dopisy z Anglie!"

„A kvůli tomu ses málem uštval k smrti? Oni tam na mě počkaj, ty divochu." S úsměvem jsem mu rozcuchal už tak dost divoké černé vlasy a věnoval mu ještě pomeranč. „Ale díky, půjdu s tebou zpátky, hm? Jsem zvědavý, kdo mi píše."

„Asi nějaký ženský," prohlásil tak důležitě, až jsem se musel uchechtnout.

„Tak to nezmiňuj před Rashidou, buď tý lásky."

„Protivnější by už stejně nejspíš nebyla," zabručel.

S hlubokým povzdechem jsem ho poplácal po rameni, ale neoponoval jsem. Měl pravdu. Rashida byla moje kolegyně, potom kamarádka, přítelkyně a nakonec se z ní stala moje snoubenka. Požádal jsem ji o ruku asi před půl rokem. Impulzivně a bez rozmyslu; prostě mě to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad. Vlastně mi to jako dobrý nápad přišlo i potom, jenže náš vztah vznikl tady, pod egyptským sluncem, a teprve nedávno do něj začala zasahovat i britská mračna, která tak trochu podmáčela jeho základy. No, spíš trochu víc. Očividně jsme nebyli na takový závazek ani zdaleka připraveni a nejspíš nikdy nebudeme. Ne společně.

„Seth mě naučil otevřít zámky na truhlách," brebentil Jabbari dál a neustále kolem mě pobíhal v kruzích, jako kdyby se snad ani nedokázal zastavit. „Říkal, že se mi to jednou bude hodit, že je to základní předpoklad na to, stát se lamačem. Je to pravda?"

„Někde se začít musí a truhly se mi zdají jako fajn trénink," usmál jsem se. „Jen to nepoužívej bez rozmyslu, ať se nedostaneš do průšvihu, jasný?"