Sarall: Ledy Loasloru

3.

Slunce bylo pořád daleko od toho, aby noční oblohu začalo barvit do růžova, ale Sarall už kráčela prázdnými chodbami domu. Nikde nebylo ani živáčka, stráže před jejím pokojem zrovna měnili svoje služby, a tak mohla bez povšimnutí vyjít ven a klidně odejít. Temnota jí dovolila ukrýt se v jejích záhybech a splynout s ní.

Za chůze si pevněji utáhla opasek, který držel její dýku s temnou nelesknoucí se čepelí a poupravila si vyhrnutou tuniku. Nový kožený korzet na ni padl dokonale a vůbec jí nepřekážel při pohybu. Škoda jen, že po dnešku bude lesklá a hladká kůže pošpiněna a poškrábána.

Jako každé ráno se jí v mysli prohnala myšlenka: Co kdybych při cestě navštívila otcův pokoj a jednou provždy se dostala z jeho pout?

Zabila ho ve spánku?

Tiše a bez důkazů?

Beze svědků?

Ale nedokázala tuto myšlenku podržet. Nebyla toho schopna, přeci jen to byl muž, díky kterému se nemusela spoléhat na nikoho kromě sebe. Dal jí víru v sebe sama, její život měl směr a bytí smysl. Přesto tohle všechno využíval pro sebe, pro své plány a každý následují krok, kterým se vydávala potemnělou tichou chodbou předem očekával.

Ta odhodlaná dívka stojící sama uprostřed ledové pláně byla jeho dílo.

Prsty pohladila jílec její dýky. Další muž, díky kterému se necítila slabá, na ni čekal v podzemí.

***

Ahlen ze Sarall dnes skoro sedřel kůži. Umění boje beze zbraní byly zatím ty nejhorší lekce, kterými ji učitel zahlcoval. Sice při nich nekrvácela, ale zato skoro ztrácela vědomí díky tupým tvrdým úderům a následné bolesti, která pulzovala celým jejím tělem.

Zpocená, rozlámaná a na pokraji sil se přikradla zpět do pokoje, aniž by ji někdo viděl.

Otec se už od počátku jejího výcviku snažil utajit pravou tvář života, který Sarall zařídil, od co největšího počtu obyvatel domu. Ahlen byl pro ty nezasvěcené jen velmi drahým učitelem z cizí země a ona pro ně byla jen vzorně vychovanou dcerou svého otce, která častěji, než bylo obvyklé podléhala krátkým nemocem. Jediní, kdo věděli, co byla Sarall doopravdy zač byli: její otec, Ahlen, Sarallina jediná komorná Ceris, král a další dva Správci Verisie. Stráže ani zbytek sloužících v jejich velkém domě o jejich trénincích nesměli nic vědět. Vídali Sarall pouze v šatech a nikdy ne v oblečení, které oblékala na trénink.

Chodbami tedy proklouzla nepozorována a před svým pokojem se vyhnula strážím jen díky tajným dveřím ve stěně, které jí dovolovali dostat se skrytě do svého pokoje a stejně hladce ven.

Nyní ležela po krk ponořená v lázni a pod průhlednou vrstvou příjemně teplé vody zkoumala nově se tvořící podlitiny různých velikostí a tvarů. I teď cítila své napjaté svaly a bleskové reflexy stále připravené na další útok, ale Ahlen nepřišel. Dnešní konec lekce byl opravdu, koncem lekce, tedy alespoň, než se s ním setká opět po obědě... a po večeři.

Kdy tohle všechno skončí?

Nadechla se, ponořila hlavu pod vodu a umyla si zpocené vlasy. Pro dnešní den měla získat daleko víc modřin.

Možná nikdy.

Když se oblékala, byl akorát čas na snídaní, která jako každý den ležela na malém stole vedle dveří. Vejce, kaše, mléko a Saralliny oblíbené masové taštičky.

Mezi sousty se oblékla do šatů a zapletla si ještě mokré vlasy. Teď ještě vydržet do oběda s jejími dvorními dámami, které celé dny vysedávaly po různých saloncích, štěbetaly, u toho popíjely čaj a věnovaly se ručním pracem.