Sarall: Ledy Loasloru

6.

Lyric stále dokola opakovala, jak je nadšená, že si dnes již zatančila s většinou z přítomných šlechticů. Clare naštěstí její nadšení rázně klidnila, a tak alespoň Lyričin jekot a pískot, který občas přecházel do oktáv vyšších, než je slyšitelné nezněl přes celou jídelní síň.

Stály na stupínku přímo vedle stolu, který byl prostřen pro královskou rodinu a rodinu budoucí nevěsty. To znamenalo, že tu byly pouze dvě židle navíc. Pro Sarall a pro jejího otce. Slavnost probíhala již tři hodiny. Těch čtyři sta pět hostů si užívalo hudbu, jídlo, společenské tance a upjaté formální rozhovory, zatímco Sarall se pomalu pekla v karmínových šatech a po lokty dlouhých černých rukavicích. Udržet šťastný výraz bylo dnes skoro nemožné. Její nic neříkající maska si vzala volno a ona byla nucena se spokojit s výrazem znuděné ospalé šlechtičny. Hned několik příčin donutilo její nicneříkající masku sbalit si kufry a odjet.

Zaprvé tu byla stále nezhojená rána, která se ozývala při každém pohybu, pak tu byl samozřejmě její otec, král a další jejich nohsledi a v neposlední řadě pohled hnědých očí, na který narážela skoro na každém kroku. Thorric ji stále sledoval. Od jejich setkání ve sklepení se pořádně nepotkali. Pověděli si sotva tři slova a jeho kamenný výraz Sarall vyděsil pokaždé, když na něj podívala. Večeři bok po boku strávili v tichosti a bez jediného pohledu, ale nyní jako by sledoval doslova každičký její krok.

„Sarall?"

Sarall několikrát zamrkala a pohlédla na toho, kdo ji oslovil.

Ahlen se objevil pod stupínkem a natáhl k ní dlaň, aby ji požádal o tanec. Měl na sobě slavnostní roucho typické pro jejich, písku plnou, zemi. Tentokrát však vyměnil svou obvyklou béžovou až hnědou barvu za temně modrou. Už jen díky svému původu vyčníval, a i když tu trávil veškerý svůj čas, stále měl problém se s někým spřátelit nebo udržet konverzaci. Problém byl však spíše na straně místních. Vybraní hosté byli staromódní, lpěli na etiketě a vše cizí pro ně znamenalo hrozbu. Na Ahlena hleděli z patra jako na divocha, o kterých čítali ve starých knihách.

Sarall opět ucítila něčí pohled. Moc dobře věděla, že je to Thorric, ale tentokrát se po něm neohlédla. Při cestě na parket měla co dělat, aby se nezlomila v pase nezařvala bolestí. Korzet se přesunul svým okrajem přímo do rány a nehodlal se již vrátit zpátky na své místo.

Už jen hodina. Opakovala si poslední minuty a toužebně očekávala zvonění chrámových zvonů ohlašujících šestou. Pak si bude moci tuhle rudou škrtící věc sundat.

„To už je třetí tanec." Vyčetla Ahlenovi, když jí dovedl doprostřed parketu.

„Jinou dámu tu neznám." Pokrčil rameny. „a pochybuji, že by mou nabídku tance některá z nich přijala."

„To nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš." Upřímně na něj s jemným úsměvem podívala Sarall.

„Já stejně ty vaše tance moc nemusím."

„Tak proč tančíš se mnou?"

Pokrčil rameny. „Zdála ses, že jsi potřebovala nějaké rozptýlení. Tak znuděný výraz jsem ještě neviděl."

Sarall jen pokrčila rameny. Stejně jako předtím on.

„Dívá se na tebe teď?"

„Proč se ptáš, když to víš?" Naklonila hlavu na stranu.

„Už přišel s nějakými otázkami?" Ahlen Sarall umně otočil a vyhnul se tak dalšímu tančícímu páru.

„A pak že ti naše tance nejdou." Odfrkla si a se zatnutými zuby přestála další nával bolesti.