Akademické Aféry [MINSUNG]

-9-

Felix i Jeongin odjeli na víkend zpět domů a já jsem zůstal sám s Seungminem. Tedy Seungmin vypadal že celý víkend prospí a já už měl na sobotu plány. Dopoledne se chci zastavit v jedné kavárně ve které hledají brigádníky co by pracovali o víkendech. Pro mě přímo ideální. Odpoledne jsem zase domluvený s Minhem, slíbil že mi pomůže s tím francouzským úkolem.

Hned co jsem se probudil tak jsem zmizel v koupelně a dal si dlouhou teplou sprchu. Vyčistil si zuby a vyfénoval mokré vlasy. Obléknul jsem si na sebe černé džíny a bílé triko, k tomu jsem si vzal šedivou košili a přes to teplou džízku. Venku už začínalo mrznout, i když byl teprve začátek listopadu. Obul jsem si svoje černé conversky a nandal si čepici a sluchátka. Ta kavárna byla takových dvacet minut chůze. Ano, mohl jsem využít MHD, ale chtěl jsem se projít. Také jsem se po cestě zastavil ve sámošce pro něco k snídani. Koupil jsem si jenom zabalený croissant, který jsem snědl po cestě.

Když jsem vyšel z kavárny bylo už dvanáct hodin. A hádejte co? Mám práci!! Paní jsem přišel moc sympatický a navíc se jim za ty týdny co měli vyvýšený inzerát nikdo nehlásil. Jsem jen posila, takže budu prakticky pracovat jen o víkendech a možná něco v týdnu. Samozřejmě chápe že jsem student university, a škola má přednost. První směnu mám příští víkend a  nemůžu se dočkat.

Teď jsem byl na cestě na koleje, tam si chci vzít jen svůj notebook a mířím do kavárny studovat s Minhem. Ten tam prý už bude, takže jdu zase sám. Tentokrát jsem usoudil že jet autobusem bude mnohem příjemnější.

Po tom co jsem se musel zeptat dvou neznámých lidí na ulici na cestu, jsem tu kavárnu konečně našel. Byla útulná s dřevěným interiérem a černým kovem. V zadní části jsem si všimnul Minha, který už koukal do svého počítače a nad něčím přemýšlí. Fialové pramínky jeho vlasů mu padaly do očí, akorát byl tak soustředěný že je ignoroval. Slušelo mu to, ale ono mu to slušelo vždycky. Přišel jsem k pultu, objednal si jedno vanilkové latte a chessecake. Svoji objednávku jsem zaplatil a přesunul se k Minhovi.

V moment kdy se usazuji, k mně Minho zvedne pohled a pozdraví mě. "Ahoj, už si začal?" Pozdravím ho a začnu si vyndávat svůj laptop z batohu. "Jen jsem si začal vyhledávat základní informace." Pousměje se na mě. "A co jsi si vůbec vylosoval za region?" "Mám Bretaň. Ty?" "Normandie." "Tak to jsou přímo vedle sebe." Řekne Minho s úsměvem a ukáže mi mapu francie. Obsluha mi přinese moji kávu a zákusek, já se do svého cheesecakeu hned pustím. Když si všimnu že na mě Minho kouká, automaticky k němu natáhnu vidličku s kouskem dortu. Minho neváhá a vidličku olízne. Nevím proč, ale srdce se mi rozbuší. "Děkuju." Usměje se na mě Minho, když dojí sousto. Dále se po tom věnuje obrazovce svého notebooku. Trochu zatřesu svoji hlavou abych se mohl dále soustředit.

V kavárně jsem strávili několik dobrých hodin. Venku už se pomalu stmívalo a lidí v kavárně ubývalo. "Jak jsi na tom?" Položí mi Minho otázku. "Dopíšu větu." Odpovím a ještě neklikám na klávesnici tři francouzská slova. "Nashledanou." Řekneme oba, když odcházíme z kavárny. "Pani, hodně se ochladilo." Řeknu, když ucítím chladné počasí. "Máš hlad?" Otočí se na mě Minho s otázkou. "A jaký." "Zvu tě." Řekne a vyrazí směrem, kterým jsem sem přišel.

Přijdeme do jedné japonské restaurace. V moment, když ucítím tu vůni dobrého teplého jídla, dostanu hned chuť na ramen. Obsluha nás posadí ke stolu a dá nám jídelní lístek. "Co si dáš?" "Asi sushi, ty?" Opětuje mi pohled Minho. "Mám strašnou chuť na ramen." Usměji se. Občas zavřeme jídelní lístek a signalizujeme že máme vybráno. Obsluha přijde a Minho nám objedná, k pití objedná dvě flašky sodžu.

Sodžu přinesou jako první a Minho nalije do obou skleniček a připijeme si. Ani nevím proč pijeme, možná měl jenom chuť. "Už začínám mít vážně hlad! Celá restaurace tak hezky voní, za chvilku budu schopný se najíst i z té vůně." Poznamenám. "Další z mích oblíbeních restaurací." Pousměje se Minho a zase nám naleje. "Zatím v každém podniku ve kterém jsem s tebou byl, byl tvůj oblíbený." Řeknu a našpulím své tváře. " Oblíbených podniků po Busanu mám hodně, a prakticky nikam jinam nechodím." Pokrčí rameny.

Jídlo nám po chvilce přinesou a my s popřáním dobré chuti začneme jíst. Troufnu si říct že lepší ramen jsem v životě neměl. Minho mě nechá ochutnat i jeho sushi. Taky bylo výborné. S trochou přemlouváním mě Minho nechal zaplatit za večeři.

"Projdeme se?" Zeptá se Minho, když vyjdeme před restauraci. "Jak daleko je to na koleje? Úplně mrznu." "Víš Jisungu."Řekne a přiblíží se. "Ono by stačilo, kdyby jsi si tu bundu zapnul." Pokračuje a pomalu mi začne zapínat knoflíky na džízce. Moje srdce jako kdyby se přestalo hýbat, neodvážil jsem se ani nedechnout. Nadechnul jsem se v moment, kdy svoje ruce oddálil od mého těla. "A taky by pomohlo... nosit něco okolo krku." Řekne a sundá si svoji světle šedivou šálu a obmotá mi ji okolo krku. Ještě mi narovná moji čepici na hlavě. "Lepší." Usměje se a udělá jeden krok dozadu. "A na koleje to bude taková půl hodinka. Znám zkratky." Konečně mi odpoví na moji otázku a rozejde se do ulic města. Proberu se z malého zamrznutí a hned ho následuji.

Když se blížíme k kolejím, vím to, protože jsem už poznal cestu, začne padat malý bílý sníh. Okouzlen momentem mi ani nedojde že svůj první sníh prožívám zrovna s Minhem. Úsměv se mi vkrade do tváří a já si nemůžu pomoci a nadšením začnu lehce nadskakovat. Minho vedle mě se taky usmívá od ucha k uchu, vlastně nevím jestli kvůli tomu že je rád že sněží nebo jestli mu přijdu směšný. Najednou, ale moje nadšení Minho přeruší, když mě stáhne k sobě. Okolo nás projede rychleji jedoucí auto. Zachránil mi Minho právě život nebo se mi to jen zdálo. Naše oči se střetnou a já cítím to teplo z jeho těla. Prakticky se skoro objímáme. Nejraději bych takhle zůstal do smrti, koukat do jeho krásně hnědých očí a sálat to teplo. Chvilku mám pocit že i on to cítí stejně, do té doby než mě lehce odstrčí. "Děkuju." "Však to nic nebylo." Odbyde moje poděkování a pokračuje v chůzi.

Zastavíme se před jeho dveřmi do pokoje a já mu nezapomenu vrátit šálu. Ještě jednou mu poděkuji za pomoc s úkolem a za vynikající večeři. Poznámka že by měl spíše děkovat on, protože jsem platil, rozhodně zazněla. Pak už jsme si popřáli dobrou noc a oba zmizeli ve svých pokojích.