I want you so bad.

2. kapitola

Pomalu a tiše jsem se plížila uličkou. Nikdo nikde nebyl. V jednu hodinu ráno. No, nedivím se. Zaslechla jsem nějaké hlasy. Přikrčila jsem se a cítila nesmírnou sílu a energii. Přede mnou šli dva mladší kluci, kolem 16 let.

Běhala jsem tak rychle, že jsem byla ani ne za vteřinu u nich. Podívala jsem se jednomu do očí. „Nekřič." Řekla jsem a začala pít jeho krev. Byl ještě mladý a cítila jsem, jaký má strach, netušil, co se to děje.

Jemně jsem se od něj odtrhla a povalila ho na zem. Olízla jsem si rty, ale pořád jsem byla hladová. Ten druhý stihl utéct za roh, ale já jsem dost rychlá. Vrhla jsem se na něj. Tenhle se nebál. Napila jsem se málo a odtrhla jsem se a hodila s ním o zeď. Nic si nebudeš pamatovat.

Vryla jsem mu to do paměti a ztratila se. Už se mi nechtělo běhat, jen tak jsem se procházela. V uličkách města byla tma, jenom městské lampy osvětlovali malou část. Nikde ani noha. Užívala jsem si samotu. Moje ukřičená sestra to vážně přehnala. Nevím, jestli na ni být naštvaná, nebo to brát, jako, že se o mě bojí, ale já se ho sebe dokážu postarat. Vždyť už jsem dospělá upírka.

Jsem rychlá a silná. Začal se zvedat vítr, ale mně to nijak nevadilo. Upíři nevnímají horko ani chlad. Takže, bylo mi to fuk. Přešel mi mráz po zádech a to není dobrý. „Ahoj Nino." Ozval se velmi povědomý hlas. Otočila jsem se a spatřila ho. Demetre, našel mě a já vůbec nevěděla, co mám dělat.

Okamžitě mě začal líbat a přitiskl mě ke zdi. Neměla jsem se jak bránit a možná, že jsem ani neodporovala. Přitisklá ke zdi navzdory líbající se s upírem, kterého neviděla roky. V jeho polibcích bylo znát, že jsem mu chyběla. Když se ode mě konečně odtrhnul, věnoval mi úsměv.

„Nemohl jsem přece zmeškat konec tvojí proměny." Držel mě stále za ruku, věnoval mi mnoho dalších polibků.

Myslela jsem neustále na Daniela. „Demetre," odtáhla jsem se od něj. „tohle skončilo. Už před několika ti roky." Nevěřícně se na mě podíval. „Nechápu to." V jeho očích se střídala bolest, smutek, ale i zlost. „Neskončilo!" zařval na mě a ještě silněji mě přitiskl ke zdi a moje zápěstí mi tiskl tak silně, že mi ho až drtil. Vykřikla jsem bolestí.

Začal ve mně proudit adrenalin. „Demetre, to bolí." Viděla jsem, jak si to užívá. Pomalu jsem ho nepoznávala. Byl stále silnější a silnější.

„Ty mi patříš!" zařval na mě. Byla jsem jeho majetek? Nejsem! „Nepatřím, Demetre!" Chtěla jsem mu říct, že jsem se zamilovala do jiného upíra, který je jen tak mimochodem slabší než on sám. Takže, jsem si to raději nechala pro sebe už jen kvůli Danovi.

Cítil prohru, pochopil, že už ho nemiluji a, že to pouto je dávno pryč. Pustil mě a zklamaně poodstoupil. Sklopil zrak a neodvážil se na mě podívat. Myslela jsem si, že bude bojovat. Zmizel, ani jsem to nestihla postřehnout, ale věděla jsem, že tohle nebylo všechno.