Šla jsem domů.
Alex s Billem jsem nechala o samotě.
Bylo to těžký bez ní.
A hlavně bylo těžký vychovávát Jackoba.
Tolik slz.
Chodila jsem k psychiatrům.
Žádnej z nich mi nepomohli.
Furt trpím.
Nejhorší život co kdo mohl dostat.
Ale jediný co mě drží na živu je to, že Alex je naživu.
A Jackob, Jackob je můj syn...
Řekla jsem ji že je její, jenom proto že bych to nezvladla.
Dal se budu topit pocitem křivdy.
Jackoba mám strašně moc ráda, ale kdybych ho měla každý den hlídat tak bych se dřív nebo později podřezala.
Ty 2 roky byl boj.
Ale podstatě furt spal, a sral.
Měla jsem chuť skočit z okna.
Když nesral a nespal tak brečel.
Furt brek.
Ta chuť tomu děcku ustřelit hlavu.
Jednou když už jsem to nezvládala, namířila jsem na něho zbraň.
Nějakou dobu jsem přemýšlela a přesto mířila pistolí na něj.
Ale neudělala jsem to, protože jsem vymyslela plán jak se ho zbavit bez toho abych ho zabila.
Až se Alex probudí, namluvim ji že je její.
Jenom ho musím obarvit na černo.
Dřív měl blond vlásky.
A oči, ty má po mě.
Mám štěstí že Alex a já máme stejný oči.
Nebo aspoň podobný.
" Ello! Počkej na mě "
Z mých depresivních myšlenek mě vyrušil Tom.
" Nechceš jít na kafe? "
Zeptal se mě, a hned mi bylo lépe.
Přes ty 2 roky co byla Alexa s Billem v kómatu, jsme se stály nejlepší kamarádi.
Vždy jsme se rozesmáli. I v tom nejhorším.
Dodal mi sebevědomí a já mu zase sebelásku.
" Moc ráda, je toho na mě moc "
On Tom ví pravdu o Jackobovi.
Podpořil mě.
Protože Jackob, nemá biologického otce.
Byla jsem znásilněna.
Jednou večer když jsem šla z nemocnice od Alex.
Byla jsem u ní každý den. Od rána do hluboké noci.
Šla jsem zkratkou, temnou uličkou.
Neodhadla jsem kolik je hodin, mobil jsem měla doma.
Zkrátka jsem ho zapomněla.
Jak jsem šla tou temnou uličkou, za mnou se objevil muž, a předemnou taky.
Rychlím krokem se přibližovali.
Byla jsem v pasti.
Smiřovala jsem se že umřu.
Jeden mě shodil na zem.
A druhej mě na ty zemi přidržoval.
Křičela jsem.
Ale ne dlouho, protože mi slepily pusu kobercovkou.
Brečela jsem.
Rikali oplzlosti.
Radši bych umřela.
Neříkám nic ale bolelo to.
Po ukončení, mě tam nechali ležet na zemi.
Omdlela jsem.
Když jsem se probudila, už svítalo.
Klepala jsem se.
Doslova jsem běžela domů.
Doma jsem se na sebe koukala do zrcadla.
Měla jsem rozmazanou řasenku.
A rtěnku všude po tvářích.
Popadla jsem nůžky a ostříhala si vlasy na krátko.
Pak jsem si uvědomila že Isabela má červenou starou barvu na vlasy.
Neváhala jsem a barvila.
A jak jsem říkala že je ta barva stará, tak se přeměnila na tmavě modrou.
Bylo mi to jedno.
Pak jsem běžela s nůžkami do mého šatníku.
Roztrhala jsem hadry a stříhala jsem jako o život.
Pak jsem se střihla.
Ta bolest.
Mi pomohla
Cítila jsem se lépe.
Jednou stranou nůžek jsem se jen tak řízla.
To je ono.
To jsem celou tu dobu potřebovala.
Řezala jsem a řezala.
Najednou všude krev.
A tepna byla proříznutá.
Začalo to stříkat.
Bylo mi špatně.
Pomalu jsem přestávala vidět, všechno bylo rozmazané.
Pak najednou někdo rozbil okno.
Neviděla jsem kdo, ale ten hlas jsem poznala.
" Ello! Nebo jak se jmenuješ!! Musíš do nemocnice "
Byl to Tom.
Pak najednou úplná tma.
Probudila jsem se až v nemocnici.
Moji ruku držel Tom.
A pak už to není zajímavý.
