Vřelost sněhové bouře

Seděli na pohovce, každý na jedné straně, přikrytí velkou hřejivou dekou. Oba měli svůj hrnek s čajem, a zatímco Severus sledoval padající sníh za oknem, Sirius pozoroval jeho. Oba měli pokrčené a vzájemně propletené nohy, aby se na pohovku společně vešli, a Sirius cítil Severusova studená chodidla. Dalo by se přičíst sněhové bouře, která hýřila venku, jenomže uvnitř měli teplo. Postaral se o to, zatímco jim Severus vařil čaj. Nebylo to zimou. Sev měl zkrátka ledová chodidla vždycky. Stejně jako dlaně a dlouhé štíhlé prsty, kterými objímal svůj hrnek. Zvykl si na to a naučil se mít to na něm rád. Stejně jako jeho bledou kůži a časté kruhy pod očima. Všechno se to dalo přičíst nízkému tlaku stejně jako častému zírání do knih, vlastních spisů a nedostatku slunečního světla, kterému se Severus snažil vyhýbat jako čert kříži. Jedna z věcí, kterou Sirius pomalu ale jistě měnil.

Pozoroval jeho nepřítomný, vzdálený výraz, tvář, která až moc často působila zachmuřeně nebo nepřítomně, pozoroval jeho rty, které se příliš málo usmívaly, momentálně trochu naběhlé z horkého čaje. A pozoroval jeho oči. Černé a lesklé jako noční hladina bradavického jezera, stejně tak tajemné a hluboké. A zároveň jako dokonalé zrcadlo pro svět kolem. Teď zrovna pro padající vločky za oknem.

"Zase mě sleduješ..." zašeptal věcně, aniž by otočil hlavu.

Sirius se pousmál. "Víš, že si nemůžu pomoct."

"Ano... To je jedna z tvých horších vlastností..." povzdychl si Severus a konečně se na svého manžela podíval. Sirius věděl, že kdyby chtěl, dozajista by v nich našel odraz plamenů z krbu, který hořel kousek za ním. Siriusovy oči byly šedé... Nudně šedé. Nenacházel na nich nic fascinující, ovšem když si na to stěžoval, Severus mu řekl, že pokud jsou jeho oči jako jezerní hladina v noci, ty Siriusovy jsou jako jezerní hladina za letní bouřky. Všechny těžké mraky nahromaděné nad ním, tmavé, šedé, divoké, plné vody a napětí. A nádherné. Ano. Severus si myslel, že jeho oči jsou nádherné...

"Jsi krásný..." usmál se na něj a pokrčil nevinně rameny.

"Přestaň..." zašeptal Sev a jen zavrtěl hlavou. A pohledem znovu utekl ven.

Tentokrát to byl Sirius, kdo si povzdychl. "Lásko," oslovil ho něžně a stiskl mu koleno schované pod dekou. Bez reakce.

"Lásko!" zopakoval znovu, trpělivě. Věděl, že to Severus nevydrží. A taky že ne. Onyxově černé oči si znovu našly cestu k těm jeho. "Za dva týdny to budou dva roky, už bys mi vážně mohl začít věřit, že tě miluju, hm..?" natáhl se po jeho ruce, která stále svírala hrneček, a prstem přejel po stříbrném kroužku s malým smaragdem vetknutým uprostřed na Sevově prsteníčku.

Severus ho pozoroval, i jeho prst, a pak tou rukou hrneček pustil a ponechal jeho horkost jen pravé ruce, aby mohl chytit Siriuse. A hřejivé útočiště jeho dlaně.

"Já vím, že mě miluješ, Siri... Jen... Nemusíš se pořád snažit předstírat, že nevypadám jako já. Ne po tom, co jsi mi sám sedm let připomínal, jak vypadám skutečně..."
"Seve, já-"

Severus zavrtěl hlavou a stiskl mu ruku. "Ne. Ne. Neříkej to. Neomlouvej se. Odpustil jsem ti přece už dávno!"

"A stejně dávno jsme si slíbili, že začneme znovu, čistě, správně, Seve. A správně je jen to, že ti budu pořád dokola připomínat, že pro mě jsi nádherný. Líbíš se mi! Celý. Jak jsi. Byl jsem mladý a moc pitomý na to, abych si viděl na špičku nosu, natož abych dokázal ocenit, co oceňuju teď!"

"Siriusi..." Severus sklopil oči a Sirius by mohl přísahat, že viděl, jak se do jeho bledých tváří vkradla barva. Měl chuť ho prostě políbit, ale místo toho ho jemně zatahal za ruku.

"Pojď ke mně, Sněhurko..." zamrkal na něj škádlivě, protože moc dobře věděl, že jeho manžel tuhle přezdívku stejnou měrou miluje jako nesnáší. Přitom to byla pravda. Pleť bledá jako sníh, vlasy černé jako uhel. Nebo tak nějak to stálo v té pohádce. Mudlovské pohádce, kterou mu Severus sám ukázal, takže si za to vlastně mohl sám. Jeho pohled vždycky stál za to, a Sirius měl co dělat, aby se nezahihňal. Nechtěl tím zkazit atmosféru úplně.

K jeho překvapení Severus poslechl naprosto bez protestů, a tak opatrně odložil svůj hrneček na stolek, zatímco se Sev přesunul z druhého konce na ten jeho, k němu, a zády se o něj opřel, pohodlně usazený mezi jeho nohama.

Sirius se spokojeně usmál a objal ho kolem hubeného těla. To byla další věc, kterou na něm zbožňoval. Byl proti němu skutečně drobný, i když to pod všemi těmi jeho plášti a knoflíčky nebylo pořádně vidět. Ale jakmile ho z nich vysvobodil, u Merlina, to byla jiná. A teď žádné neměl. Jen pohodlné kalhoty a rolák, ve kterém se nedalo zakrýt nic.

"Vždycky jsi takový, když jsme tady..." zašeptal mu do ucha. "Chápu, proč jsi ten dům nechtěl prodat, ale... Lásko, proč se sem vracíme?"

Severus si opřel hlavu dozadu na jeho rameno a pohladil ho volnou rukou po paži. "Opravili jsme to tu, ne? Není tu zima... Je tu," bylo na něm vidět, jak hledá to správné slovo. Nejspíš ho jich napadla spousta. Ale žádné z nich nakonec nepřišlo. Místo nich řekl prosté: "Příjemně."

"O tom nemluvím, Sevi, a ty to víš..."

"Vím..." povzdychl si a očima přejel po obývacím pokoji kolem nich. Po všech těch staronových místech.

Tam, kde stál oprýskaný stolek s televizí teď stála knihovna. Poličky a skříňky byly nahrazeny novými, a místo prázdných lahví a mudlovských sportovních suvenýrů na nich stály vyrovnané knihy, sošky, a pár zarámovaných hodně starých fotek bledé černovlasé čarodějky, samotné, nebo s malým rozkošným černovlasým chlapečkem v náručí. Jeho matka. Jediné fotky, které po otcově smrti nespálil na prach. Jediné vzpomínky, které mu po ní zbyly, a které nebyly zničené otcovou přítomností. Tohle byly jen kopie. Originály měl doma. V jeho a Siriusově domě. Tady je nechat nemohl... Původně zvažoval, že ten dům zapálí spolu se zbylými fotkami. Nakonec to neudělal. A přes to všechno... Se sem pořád vracel. Nikdy ne na dlouho. Někdy jen na pár hodin. Ale... Vracel. Až to Sirius nevydržel a předělal ten prokletý dům na nový. Na místo, kam se skutečně mohou vracet. Vyklidil všechny staré lahve a plechovky, které po celém domě chytaly prach, protože Severus na to neměl sílu. Vyčistil celý ten dům... A předělal. Všechny místnosti kromě Severusova starého pokoje.

A přesto tu ani jednomu z nich skutečně dobře, pohodlně, ani příjemně nebylo. Tak proč se sem vraceli...?

"Kvůli ní," zašeptal nakonec.

"Tvojí mamince..." pousmál se chápavě Sirius, nevesele.

"Ano. Nebyl... Nebyl to jen jeho dům. Byl i její. Vidím ji tu stejně jako jeho. Nemůžu... To nechat jít, Siri. Nic jiného mi po ní nezbylo. Jen tenhle hrozný dům. A její skleník na zahradě..."

"Budeme se sem za ní vracet kdykoliv budeš chtít a potřebovat. Na jaře... Můžeme zkusit něco zasadit do skleníku. Nějaké ty tvoje bylinky! To by se jí líbilo, ne?" Sirius si Severuse víc schoval v náručí, jako by ho tak mohl ochránit před všemi špatnými vzpomínkami, které tu zůstávaly, ulpělé na stěnách, zažrané so stropu, jako všudypřítomný pohled starého opilce.

A ono to pomáhalo. Severus také odložil hrnek na stůl, a pak se k Siriusovi natočil víc bokem a přitiskl se k němu, do bezpečí jeho náruče. Objal ho a něžně políbil na krk, než si o něj znovu opřel hlavu. Sirius ho u sebe ochotně schoval a opřel si svou hlavu o jeho. V nose ho zašimrala milovaná vůně šalvějového šamponu a on spokojeně zavřel oči. Stejně jako jeho manžel.

"Určitě by se jí to líbilo. Jsem rád, že tu jsi..." zašeptal ještě Severus tiše, než oba pomalu ale jistě usnuli, ukonejšení blízkostí toho druhého a uklidňujícím praskáním dřeva v krbu.