The First one

VIII.

,,Hyunjine" zavolal jsi na mě. ,,Chceš mikinu?"

Samozřejmě, že jsem ji chtěl, ale říct ti narovinu, že ji chci mi bylo až moc trapné. ,,Ne.. To je dobrý, mě není zima."

,,Vždyť se klepeš. Vezmi si ji prosím." sundal jsi si mikinu co jsi měl na sobě a podal mi ji. Žádnou ruku jsem nenatahoval, nic. Prostě jsi se rozhodl a začal mi ji oblékat sám. Do teď si pamatuji pocit který jsem cítil, nedokázal jsem se bránit a to nejen kvůli tomu, že jsem byl již unavený, ale především díky tvému dotyku a vůni která mě obklopila, když jsi mi mikinu navlékal před hlavu.

,,Děkuji." jemně jsem se usmál a hned se do mikiny více zavrtal, přece jenom byla venku v celku zima.

,,Jsi roztomilý když se směješ." na tohle jsem nedokázal ani odpovědět, pouze jsem se opět usmál a obejmul tě.

,,Tak pojď, pomůžu ti to tady aspoň trošku uklidit, je tady strašný nepořádek." odtáhl jsem se od tebe a pomalu přešel ke stolu, kde toho bylo nejvíce.

,,Lixi, nechceš se jít spíše projít? Všichni spí a my to tady budeme uklízet. Pojď vezmu tě na jedno místo." chytnul jsi mě za ruku a okamžitě mě začal tahat z pozemku ven. Šel jsem s tebou a to strašně rád. Konečně jsem to mohl být jen ty a já.

Šli jsem spolu celkem pomalu, povídali si o tom co se ten večer stalo a co se ještě může stát. Nevěděl jsem jestli se ti mám za to držení za ruce omluvit, nebo jestli tě znovu chytnout a pocítit opět ten pocit. Šli jsme necelých deset minut a ani za tu dobu jsem nevěděl co dělat. Chtěl jsem to cítit. Ne, potřeboval jsem to cítit.

,,Hyunjinie.." byl jsem vystresovaný z toho co sám cítím a ještě víc z toho co cítíš ty. ,,Já.. promiň mi to všechno sám nevím co dělám, mám pocit jako kdyb-"

,,Měl bych ti něco říct." ten tón který jsi použil mi nahnal husí kůži. ,,Já.. dřív jsem chodil s Chanem. Už dlouho se mi nelíbí a chtěl jsem ti to říct teď." 

Ty myšlenky co jsem měl, ty nápady a slova co jsem ti v tu chvíli chtěl říct jsem okamžitě vyhodil z hlavy. Věděl jsem, že budeš mít nějakou minulost, ale ne to, že jsi chodil s mým dlouholetým kamarádem a já o tom nic nevěděl. Moje hlava se zamkla, stejně jako moje srdce a ty dvě slova, které jsem chtěl vyslovit pochopily, že ty, ten člověk co pro mě tolik znamenal, si je nezasloužíš v tu noc slyšet. 

Nevěděl jsem proč jsem tu noc již nedokázal nad ničím přemýšlet. Bolelo to a ani nevíš jak moc příšerně jsem se cítil, když jsem si ten večer opravdu uvědomil, že ty pro mě znamenáš víc, něž kdokoliv jiný koho jsem znal. Nemohl jsem ti ta slova tu noc říct, a nevěděl jsem jestli ti je vůbec někdy řeknu. Ale teď vím jediné. Jsem pyšný sám na sebe, že ty city co jsem cítil, jsem nechal zamknuté v hlavě a v hloubce mého srdce. A ten zámek jsi měl jen ty, a navždy ho budeš mít jen ty. 

Jen ty ta slova uslyšíš, ta slova čekají na tvoji tvář a tvůj hlas.