Křišťálový sníh, v té bílé mlze,
dovol mi, abych se mohl dotknout tvého srdce.
To jedinečné teplo, bez té to přeci nelze,
zůstaň prosím se mnou, drž se mě za ruce.
Teplo lásky začíná tát,
už ti nemohu nic dát.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Jungkookie?"
Ani jsem se na něho nepodíval, nadále převlíkal polštáře a dělal, že ho vůbec neslyším. Vyslovil mé jméno ještě jednou, ale poté se odmlčel, periferně jsem viděl, že se na mě dívá, ale já mu oční kontakt neopětoval.
,,Lásko?"
Nadále to zkoušel, ale já se stále soustřeďoval na polštáře, který jsem pořádně srovnal a položil zpátky na postel. Taehyung se rozešel ke mně, doteď postával u knihovničky, jelikož se rozhodl, že chce přerovnat knihy podle žánrů. Silně jsem svoje rty tiskl k sobě, abych se nepousmál, udržoval jsem neutrální výraz a stále se na něho nepodíval.
Ucítil jsem jeho vůni, když ke mně přistoupil a svou dlaň položil na mé levé rameno.
,,Snoubenče?"
Obratem jsem svou ruku obmotal kolem jeho pasu, když se objevil u mě a shodil ho na postel, kterou jsem sice nedávno ustlal, ale na to jsem nebral ohledy.
,,Ano?" vyslovím.
Jednou rukou jsem se zapřel vedle jeho hlavy, abych se mohl tyčit nad ním a sledovat jeho červený tváře, především však široký úsměv, který vykouzlil. Zasmál se a zlehka mě bouchnul do hrudi, což jsem sotva cítil a sklonil se k němu blíže.
,,Máš mě oslovovat správně, jestliže si něco přeješ." dodám.
Byl jsem pravděpodobně infantilní, nicméně mi stále připadalo tak nereálné, že mi tři dny zpátky řekl své ano. Cítil jsem se kvůli tomu úplný, můj život mi najednou připadal více cenný a vzácnější, jenom díky němu.
,,Budeš mi zase chvilku číst, prosím?" optá se.
Nepřemýšlel jsem ani sekundu a okamžitě kývl v souhlas. Natáhl jsem se k nočnímu stolků, kam jsme odložili knížku, kterou jsme si oba tolik zamilovali, že jsem přestal předčítat až v jednu ráno a nebylo tedy divu, že jsme vstávali až po desáté hodině ranní.
Přes den jsem Taehyungovi četl pouze pár stránek, ale myslím si, že dnes večer ji určitě dočteme.
Lehl jsem si zpátky k němu, zády jsem se tedy opřel o stěnu, abych byl v polo sedu a on se ihned přesunul na mou hruď, hlavou se opřel o mé rameno, tím pádem viděl i na řádky. Svou levou ruku jsem položil na jeho záda, abych ho během čtení mohl hladit a s jeho pomocí nalistoval stranu, kde jsme skončili.
,,Marjam leží na pohovce, ruce zastrčené mezi koleny, a pozoruje vířící sníh, který se točí a motá za oknem. Vzpomíná, jak jí Nana jednou říkala, že sněhová vločka je vzdech zklamané ženy někde na světě. Že všechny ty vzdechy stoupají do nebe, utvoří tam mraky a potom se rozpadnou na drobné vločky, které se tiše snášejí na lidi dole."
Zcela jsem se ponořil do příběhu, nepřetržitě ho hladil po zádech, vnímal jeho pravidelný nádechy a vůni, která nás obklopovala, která byla cítit nejenom po čerstvém vzduchu, jelikož jsem nedávno vyvětral, ale i po vanilce a kávě, která byla v hrníčku na nočním stolků.
