Křišťálový sníh, v té bílé mlze,
dovol mi, abych se mohl dotknout tvého srdce.
To jedinečné teplo, bez té to přeci nelze,
zůstaň prosím se mnou, drž se mě za ruce.
Teplo lásky začíná tát,
už ti nemohu nic dát.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Jaký jsi měla den, zlato?"
Byl jsem unavený, ale i přes to jsem se v sedm večer pustil do vaření, jelikož si nejsem jistý, zda Naomi měla pořádné jídlo.
,,Hektický, jako vždy." odpoví.
Seděla u stolů a pročítala nějaký dokumenty, má toho opravdu hodně, dělá účetní a pracuje často až do noci. Připravil jsem ji risotto, vím, že to má moc ráda a jakmile jsem nandal porce na talíře, tak jsem se přesunul k ní ke stolů.
Nepatrně se pousmála, ale již se chystala se zvednout a vrátit se pravděpodobně do pracovny. Něžně jsem ji chytl za ruka a navázal s ní oční kontakt.
,,Můžeme se najíst spolu?" optám se.
Chvilku sledovala mou ruku, jak ji jemně držím, ale neucukla a opět se na mě podívala.
,,Mám spoustu práce, Jungkooku." odpoví.
Vím to, nikdy bych ji nevyčetl to, že pracuje, protože musí každý z nás, ale není úplně správné, že jí pokaždé před počítačem, musí si taky odpočinout.
,,Prosím." dodám.
Zhluboka vydechla, ale poté se přeci jenom posadila zpátky na své místo. Pustil jsem její ruku a naklonil se k ní, abych ji věnoval polibek do vlasů, uculila se a pustila se do jídla.
Kdyby nebylo Taehyunga, tak ji nejspíše nebudu žádat o to, abychom večeřeli společně, ale Taehyung mi připomněl, že je to vlastně moc fajn a sám jsem to postrádal.
,,O koho se staráš teď?" optá se.
Příjemně mě překvapila, nikdy se na to moc neptá, takže o to více jsem si vážil toho, že projevila zájem.
,,Jmenuje se Taehyung, diagnostikovali mu rakovinu plic." odpovím.
Na moment přestala jíst, podívala se na mě a její očí zesmutněly.
,,Chudák kluk." řekne.
Bylo to smutné, ale za chudáka ho absolutně nepovažuji a to jenom díky tomu, jaký je. Myslím si, že by byl schopný inspirovat každého, má výdrž a je opravdu statečný.
,,Ne, že skončíš zase v baru až umře." dodá.
V sekundě jsem svraštil obočí, je pravda, že kdysi jsem odchod jednoho chlapečka snášel velice špatně a žal jsem chtěl zapít alkoholem, ale to bylo poprvé v životě, co jsem měl v plánu se ožrat do hoven.
,,Proč by měl umírat?"
Nelíbila se mi její slova, uměla se přitom vžít do každého, byla empatická a chápavá, ale nyní mluvila opravdu ošklivě z mého úsudku.
,,Rakovina plic je vážná věc, 70% lidí ji nepřekoná."
Mluvila tak stroze a bez emocí. Definitivně jsem přestal jíst a když si toho všimla, tak se na mě podívala.
